Evropské fondy v České republice se staly synonymem pro korupci. Dle průzkumu z roku 2017 považuje EU za vyloženě dobrou věc 35 % Čechů. A to i přesto, že v letech 2004–2015 zde bylo proplaceno cca 757 miliard korun z EU, česká města a vesnice se proměnily a zmodernizovaly díky opravám nespočtu veřejných míst, vystavěla se nová hřiště, komunikace, cyklostezky a mnoho dalšího. Podle evaluačního materiálu Úřadu vlády měly evropské strukturální a investiční fondy jednoznačně kladný vliv na růst HDP během let 2004–2015. Petr Bouchal z Ministerstva pro místní rozvoj v debatě v Evropském domě k tématu “Jaký dopad mají evropské strukturální fondy na českou ekonomiku?” dokonce uvedl, že „významná část veřejných investic v ČR pochází právě z evropských peněz. Například v oblasti průmyslu a stavebnictví se v období 2007–15 jednalo dokonce o 93 % veškerých investic.“
Špatné světlo na peníze z EU, které jsou do ČR „nalévány“ ve velkém, vrhají především mediálně rezonující kauzy, které jsou s nimi spojovány. V našem projektu, na kterém pracujeme s podporou Nadačního fondu rodiny Orlických, jsme se podívali na některé podezřelé projekty, které byly financované z Evropských fondů. Díky tomuto projektu však vidíme, že problém není v Bruselu, ale v systému, který byl nastavený v ČR. Problém tak nevzniká u peněz z EU, ty jsou ve výsledku většinou utraceny řádně, ale v českém systému, ve kterém se tyto peníze točí na území ČR.
Jak vzniká škoda?
Auditní orgán realizuje šetření daného projektu, kde ověří, zda vše proběhlo podle zákonných pravidel. Pokud konstatuje, že v projektu financovaném z EU vznikly tzv. nezpůsobilé výdaje, tak předá opodstatněné podezření na nesrovnalost řídícímu orgánu, který o něm rozhoduje. Pokud je řídícím orgánem rozhodnuto, že jsou nezpůsobilé výdaje opodstatněné, tak dochází ke kvalifikaci na porušení rozpočtové kázně. Poté by se měl uložit odvod, kdy se zašle platební příkaz příjemci dotace. Proti tomuto platebnímu příkazu se může příjemce dotace odvolat, v první instanci k řídícímu orgánu, v druhé k ministerstvu financí. Pokud je i přesto rozhodnuto, tak může příjemce dotace požádat o prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně. V této fázi by mohl řídící orgán doplatek odpustit a chybějící peníze pak půjdou k jeho tíži, tedy z jeho rozpočtu.
Vedle povinnosti zaplatit vyčíslenou částku nabíhá také penále, které je jedno promile za den neoprávněného použití ode dne, kdy peníze obdrželi. Pokud byly například na Praze 2 vyčísleny nezpůsobilé výdaje za revitalizaci Havlíčkových sadů z roku 2011 cca 27 milionů korun, tak by k dnešnímu dni penále mělo být na 100 %. A tak místo 27 milionů by městská část musela zaplatit 54 milionů korun. I v tomto případě lze požádat o prominutí.
Nevznikla škoda, aneb škoda se vypařila do neznáma
Velmi často se u velkých dotačních podvodů konstatuje, že nevznikla škoda. Pokud totiž peníze byly z evropských dotací, tak mohlo dojít pouze k vyřazení projektu a v případě, že projekt byl vyňat z financování před uzavřením operačního programu, tak byla dotace přidělena jinému projektu. Tím nevznikla škoda vůči evropskému rozpočtu a peníze z Bruselu byly vyčerpány na jiných projektech. Například jako se to stalo v kauze Čapího hnízda. Peníze tedy byly z pohledu Evropské unie vyčerpány všechny a řádně.
Díru po penězích však zaplatí konečný poskytovatel dotace. Škoda tedy vzniká na české úrovni, o tom se však velmi často mlčí. Na této úrovni se pak roztáčí kolotoč „her“, jak škodu „zjemnit“. To je velmi často komunikováno jako zajištění veřejného zájmu. Protiprávní zakázka, kvůli které nezpůsobilé výdaje vznikly a která je pozadím celého příběhu, tak může být skrze opravený park, což byl původní projekt, prezentována jako veřejný zájem.
Tak vzniká kolečko plnění ve státní správě, které se občas zdá nesmyslné. Protože peníze jsou nakonec do systému dolity jinou formou. Jediná možnost je pak vymáhat peníze po úřednících, kteří seděli ve výběrové komisi, kde se vymáhá za chybný úřední postup 3,5 platu úředníka, který se pod výběr této zakázky podepsal. Tato částka je v kontextu několika-milionových škod směšná a většinou se k tomuto postupu ani nepřistupuje. V tomto kruhu se tak celá odpovědnost za škodu rozmělní, až nakonec na nikoho nepadne. Projekt je hotov, vrácené peníze jsou „zamáznuté“ z rozpočtu města, kraje nebo státu a pásky se s úsměvem stříhají.
Peníze tak často mizí v začarovaném kruhu vymáhání, zmírňování či odpouštění a dochází pouze k přelévání peněz z rozpočtu do rozpočtu, avšak již českých peněz. Problémové projekty, které vám postupně představíme, by mohly být modelovými příklady, jak v ČR mizí peníze daňových poplatníků, které jsou vydávané za evropské. Jiné by to mělo být v případě, kdy je příjemcem peněz soukromý subjekt, kdy by si řídící orgán měl říct o vrácení peněz, které by pak mohl použít na něco jiného. Případ jízdárny v Olomouci, který si zde můžete již brzy přečíst, však ukazuje, že domoci se peněz je těžké i v tomto případě.
