Investigace

Zlatu Kušnírovou jsme navštívily v jejím domě v Gregorovcích na východě Slovenska, což je z Bratislavy šest hodin vlakem a další půlhodinu autobusem. Po dvoře pobíhaly slepice a kočky, mezi nimi si hrály děti v gumákách. Dvě z jsou vnoučata a dvě malé Romky, které Zlata vychovává jako profesionální pěstounka. V předsíni jejího domu je malý stolek se svíčkami a s několika fotografiemi. „Janko! Maťa!“ ukazují na ně střídavě všechny děti. Zlata nám uvařila pekelně silnou kávu a v obýváku vyprávěla o svém životě, o tom, jak korupce nedovolila Martině stát se policistkou a zda se lze vyrovnat s vraždou dcery a budoucího zetě. Když se s námi loučila, do ruky nám strčila balíčky: „A tady mám pro vás nachystaný vajíčka! To si vezměte do Prahy!“

Jak by ses popsala?

Jsem impulzivní, až příliš prostořeká. Někdy bych měla víc přemýšlet než mluvit, ale pro spravedlnost bych udělala všechno. 

A co tvé dětství, jaké bylo? 

Byla jsem jedináček, rodičům jsem se narodila až po třinácti letech jejich společného života. Nikdy jsem si ale nepřipadala sama, měla jsem spoustu kamarádů, navíc jsme měli rozvětvenou rodinu, takže jsem vyrůstala s bratranci a sestřenicemi. Proto mně nikdy nijak nepřišlo, že jsem jedináček. 

Vyrůstala jsi v Gregorovicích? 

Ano, v tomto domě. 

Měli jste zvířata, hospodářství? 

Co si pamatuju, tak jsme vždycky měli nějaká zvířata. 

S tím je spojeno i dost práce, ne? 

Když jsem byla ještě malá, jednou maminka nedorazila domů a musela jsem se o celé hospodářství postarat. Byla jsem teprve ve druhé třídě a už jsem věděla, jak se dojí kráva.

Kam jsi chodila do školy?

Od první do čtvrté třídy tady, v Gregorovicích, potom do Terně. Střední školu, stavební průmyslovku, jsem studovala v Prešově. Dokud jsem se nevdala a nepřišly děti, dělala jsem projektantku. Po mateřské s Martinkou jsem šla pracovat na poštu, kde jsem vydržela 17 let.

Co dělal manžel?

Většinou byl na neschopence. Se zdravím začal mít problémy hned po svatbě. Už tenkrát jsme neměli moc peněz, protože víc marodil než chodil do práce. Trochu jsme to kompenzovali tím hospodářstvím. Byl přitom velmi pracovitý, snažil se pomáhat co nejvíc. 

Nakonec ale zemřel… 

Ano, 17. února to bylo 17 let. Měl trombózu.

Takže jsi na všechno zůstala sama. 

Moje maminka žila ještě tři roky po jeho smrti, hodně mi pomohla, i finančně. Byla už sice stará a nemocná, ale dělala, co se dalo. 

Jak jsi to zvládala s dvěma malými dětmi? 

Bylo to velice těžké a náročné. Když muž zemřel, nesla jsem to velmi těžce. Martinka mi tenkrát pomohla se s tím vypořádat, řekla mi, že by tatínek určitě nechtěl, abych se trápila. Bylo těžké vyjít s penězi, naštěstí jsem měla oporu ve své matce. Věděla jsem, že když děti nebudou mít na autobus, ona vždycky pomůže. Po manželově smrti jsem také zůstala sama na hospodářství. Pamatuju si, že jsme ho v neděli pochovali a v úterý už přišli zájemci, kteří chtěli koupit traktor a krávy, jenže nabízeli úplně směšné peníze. Nevěděla jsem, co mám dělat, protože jsem neměla ani na ten pohřeb, žádné finanční rezervy jsme neměli, nepočítala jsem, že zemře. Rozsekly to děti, za což jsem jim dodnes vděčná. Přišly za mnou a říkaly, že radši zatnem zuby a nějak to vydržíme, než abychom za celé hospodářství dostali takové směšné peníze.

Jak ses s manželem seznámila?

Na diskotéce. Byla jsem tam s kamarádkou a on s kamarádem. Když jsme zmerčily, že pro nás chtějí přijít, začaly jsme se dohadovat, která si vezme kterého. Naštěstí můj budoucí manžel přišel pro mě. Nejdřív jsme si jen telefonovali, pak na mě začal čekat po práci. A když se vrátil z vojny, hned mě sbalil.

[caption id=“attachment_29884” align=“aligncenter” width=“1160”] Zlata Kušnírová s Pavlou Holcovou, foto: Eva Kubániová[/caption]

Kromě toho, že se staráš o statek, jsi i profesionální pěstounka. Jak ses k tomu dostala?

Právě přes tu poštu. Tenkrát mě přeřadili na jiné pracoviště v jiném městě. Měla jsem dělat zastupitelku, pod kterou spadají jednotlivé pošty. Jenže jsem si stěžovala na ředitele, který na jednu poštu dosadil svou manželku a matku, tak jsem se ptala, jestli je to běžný postup. Nabídli mi, že můžu dělat něco jiného a mám si vybrat, kde chci pracovat. Což jsem odmítla, u pošty jsem sice pracovala 17 let, ale zklamali mě a také jsem měla svoji hrdost.

Pár týdnů před tímto incidentem přišla na poštu dvojice, o které jsem věděla, že nemá děti. A teď s sebou měli dítě. Ptala jsem se, jestli ho adoptovali, a paní mi vysvětlila, že ne, že je to povolání. Podala jsem si proto žádost, že chci dělat profesionální pěstounku. Na konci ledna jsem na poště skončila a hned prvního února jsem jela na kurz pro pěstouny. Ten jsem dokončila v dubnu a Martinka mi rozeslala žádosti do jednotlivých dětských domovů, jestli mi nechtějí svěřit nějaké dítě. Ozvali se hned, ani jsem nestihla dojít na pohovor, rovnou jsem si pro děti dojela. Od té doby se věnuju pěstounství.

Kolik dětí jsi takto vychovala?

Zatím jen dvě velké, teď mám dvě malé. Mezitím jsem se starala o děti kolegyň, když jely na dovolenou.

Jak pěstounství probíhá?

Je to celkem těžké. V podstatě je to čtyřiadvacetihodinová služba. Nejhorší jsou první dny, měsíc poté, co dítě přijde. Než si vytvoříte nějaké vazby, začnete si důvěřovat, mít se navzájem rádi. To je nejtěžší část. Tyto děti jsou různé, mají za sebou těžký život, a každé proto na různé situace reaguje jinak. Člověk se na to musí dívat s nadhledem, být trpělivý a hodně se ovládat, aby to zvládl.

Co děláš, když mají třeba záchvat vzteku? 

Nejdřív čekám, jestli se samy neuklidní. Když ne, tak je vezmu do náruče, přitulím a čekám, až to přejde, a je jedno, jestli dítě takto reaguje ze zlosti nebo vzdoru. Ty děti mají nedostatek lásky, a tu potřebují. Také potřebují hodně jídla. Nechci nikoho urazit, ale jsou dost vyhladovělé. Takže kromě toho, že potřebují péči a lásku, potřebují pořádně nakrmit.

Řekla bys, že jsi žila normální vesnický život?

Ano, úplně jednoduchý život. Těšila jsem se, že až se Martinka vdá, zaplatím jí svatbu, že už nebudu řešit každé euro, neboť moje děti jsou už v pořádku a zabezpečené. Těšila jsem se, jak si vezmu dovolenou a pojedu k nim na návštěvu do Velké Mače. Jak si tam odpočinu a vypovídám se.

Přečtěte si:

Normální život ti skončil ve středu 21. února 2018. Jak ses dozvěděla, že se něco děje? 

Čtyři dny jsme oba hledali a snažili se jim dovolat. V neděli mi Janka Kuciaková volala, že je něco špatně, protože nedorazili do kostela na předmanželskou nauku, kam měli jít. Bylo to divné, protože to vypadalo, že se svatbou to myslí vážně, ale nepřišli, ani se knězi neomluvili. Nedokázaly jsme to pochopit. Měla pocit, že se jim něco stalo. Napadlo mě, že měli třeba autonehodu a skončili v nemocnici bez dokladů. Můj syn mi už tři dny předtím říkal, že mám zavolat na policii, když se nám vůbec neozvali, ale já nechtěla. Nakonec jsem zavolala, ale až v neděli večer. Nahlásila jsem, koho hledám, a oni mi řekli, že se půjdou podívat k nim domů. Mezitím jsem volala neteři, která žije asi padesát kilometrů od Velké Mače, ať se tam jede podívat, že už tam vyráží i policie. Dorazila tam osm minut předtím, než přijela záchranka. Policie už tam byla, tak ji nepustili dovnitř. Neteř zavolala mému synovi, že máme přijet. Celou cestu do Mače mně nechtěl říct, co se stalo, že se to dozvím tam. Věděl to, ale nechtěl mi to říct.

Jak dlouhá to byla cesta? 

Vyjeli jsme o půlnoci a na policii v Trnavě jsme dorazili ve čtyři ráno. Syn nemohl řídit, protože byl v šoku, a tak nás vezl kamarád. Pamatuju si, že jsem mu celou cestu říkala, ať klidně jede rychlostí dvě stě nebo i dvě stě dvacet, že tu pokutu zaplatím, hlavně ať jsme tam co nejdřív. Myslela jsem si, že žijí, že jsou jen v nemocnici. Když jsme dorazili do budovy NAKA (Národná kriminálna agentúra, poz. red.) a viděla jsem Kuciakovy, jak mají hlavy v dlaních a pláčou, pomyslela jsem si, že Martinka s Jankem jsou asi v kómatu nebo tak něco.

Jak ti policie oznámila, co se stalo? 

Dost hnusně. Kuciakovi měli co dělat sami se sebou, jen tam seděli a nic neříkali. Vešli jsme dovnitř se synem i s tím řidičem, proti nám vyšli policajti a ptali se mě, kdo jsem. Když jsem jim to řekla, jeden z nich povídá: „Tak vy jste ta paní z východu, matka zavražděné?“ V tu chvíli mi bylo jasné, že je zle. 

Věřila jsi na začátku, že se ta vražda vyšetří? 

Ne, nevěřila. Pan Kvasnica mi dokonce řekl, že to může trvat deset, patnáct let. Věděla jsem, jak to na Slovensku funguje, takže jsem byla připravená i na to, že se to nikdy nevyřeší. 

Nejprve tě zastupoval Daniel Lipšic, potom Roman Kvasnica. Proč jsi změnila zástupce?

Vzhledem k celé situaci a k tomu, jak to vyšetřování ze začátku stagnovalo, jsem si říkala, že mít peníze, tak najmu nejlepší právníky světa, protože mi připadalo, že jeden je na to málo. Důležité ale bylo i to, že každý měl jiný pohled na věc.

Vzpomínáš si na první dny po vraždě? 

Pamatuju si, že jsme byli v Nitře na patologii. Chtěli jsme je vidět. Nejdřív nám to nedovolili, ale nakonec tam Kuciakovy pustili, až byl Janko po pitvě. Domáhala jsem se, ať mě tam také pustí. Nechtěli, protože se báli, že se sesypu, ale Daniel Lipšic to domluvil. Vzpomínám si, že když ji přivezli, byla Martinka čerstvě po pitvě a ještě nebyla úplně umytá, měla na tváři krev. Bylo mi to jedno. Jen jsem ji zvedala a plakala. Chtěla jsem, aby ožila.

Pak ses vrátila domů, kde na tebe všichni čekali. 

Kdybych tenkrát neměla do čeho píchnout, od rána do večera bych se utápěla v žalu a možná bych skončila u psychiatra. Takhle jsem to překonala, protože jsem se pořád musela o někoho starat. Když ale večer všechno utichlo, zase to na mě dolehlo a měla jsem co dělat. Doteď mám problémy se spánkem.

Přečtěte si:

Změnil se ti život? Byl o tebe velký mediální zájem, dostala jsi i nabídku vstoupit do politiky, ale objevily se také negativní ohlasy a komentáře. Jak si to zvládala?

Zpočátku to bylo hrozně těžké. Po tom, co se stalo Jankovi a Martině, přišly ještě navrch útoky zlých lidí. Nevěděli, čím procházím. Ale řekla jsem si, že když jsem se nezbláznila a nepoložila mě jejich vražda, tak mě psychicky nezlikvidují ani tito lidé. Obrnila jsem se. Mně může říkat kdo chce, co chce, Martinku a Janka jsem dobře znala, znala jsem jejich názory na současné i bývalé politiky. Můžou mě přesvědčovat horem dolem, za svými názory si stojím, tečka.

Někdo dokonce zničil i Martinin hrob. 

Ze začátku, když mi někdo dal květiny, jsem jí je odnesla na hrob, protože jsem si říkala, že jsou pro ni. Vždycky, když jsem k hrobu přišla, byla váza převrácená a kytky rozházené okolo. Tak jsem se naštvala a na místní obchod vyvěsila velký plakát, kde stálo, že jestli mi chce někdo něco říct, ať přijde za mnou domů, že ho nebo je klidně pozvu na kávu a jestli nemají na kytky, tak jim je koupím, a pokud potřebují vázu, tak bych i nějakou tu vázu doma našla. Ale ať hrob Martinky laskavě nechají na pokoji, ona jim nic neudělala. Pak to přestalo. Plakát tam visel dva dny. 

A co ten vstup do politiky?

Teď jsem poslankyní obecního zastupitelstva a mám na starost kulturní komisi. Nabídku do velké politiky jsem ale odmítla a dobře jsem udělala. Jen se podívejte, co se teď děje. To je vysoká politika, já jsem jednoduchá ženská. I když jsou za to velké peníze, pro mě to není. 

Dostáváš i pozvánky na nejrůznější akce. Jak to vnímáš?

Na jednu stranu je to dobře, že si nás lidi váží. Na druhou stranu s Jankou Kuciakovou říkáme, že bychom chtěly být matky, které nikdo nezná, že by na takové akce měli chodit Janko s Martinou, on jako novinář a ona jako jeho dobrá manželka. My jsme měly jezdit na návštěvy do Mače za jejich dětmi a pomáhat jim. Teď jsem veřejně známá osoba, ale byla bych radši, kdybych si mohla jít třeba nakoupit bez toho, aby se po mně lidi otáčeli.

Jak často jsi do domu ve Velké Mači dříve jezdívala?

Kdykoli jsem byla na západě Slovenska, tak jsem se u nich zastavila. Jinak bych si připadala, že se jim snažím vyhnout, jako bych neměla zájem je vidět. A jezdím tam pořád, když mám příležitost, aspoň jim zapálit svíčku. Je to ale těžké. Člověka mrazí, když tam přijde. Ale máme na ten dům i hezké vzpomínky. Jezdím tam s tím, že jedu za nimi.

S Kuciakovými jste se dohodli, že se dům zbourá a na místě se postaví pomník. Ty jsi ale původně s demolicí nesouhlasila. Proč?

V první řadě mi bylo líto Jankovy práce, toho všeho, co tam dokázal vybudovat. Pracoval po nocích. Pamatuju si, že když k nám přijeli na poslední Vánoce, Martinka měla radost, že Janko konečně dokončil koupelnu. Bylo to jejich hnízdo, které si opravili a vybudovali, a my to měli zbourat? Ze začátku jsem proto uvažovala, že to pronajmu investigativním novinářům. Pak mě ale Kuciakovi přesvědčili a ustoupila jsem.

Jak má památník, který tam vznikne, vypadat? 

Zatím to přesně nevíme, proběhla veřejná soutěž. Jejich vize je, že to bude památník svobody slova. Myslím si, že by ten památník měl být v první řadě o nich. Je to v Mači, je to osobní, měli tam být sezdaní, mít dokončený dům, mít děti. Kdyby se to všechno nestalo, tak tam jezdíme na kafe a grilovačky. Novinařina je až na druhém místě. Ať si tam tu svobodu slova napíšou, ale ne jako tu hlavní věc. Jožko Kuciak mi říkal, jestli to náhodou není jedno, co tam napíšou. No, není. Na prvním místě by se to mělo týkat jich dvou, měl to být jejich domov, tam je zabili, tam zůstala jejich krev, ať je to o nich dvou.

Co ti naopak dělá radost?

Moc těch radostí nemám. Ale jsou tu děti, přátelé, rodina. Synovec mi se vším pomáhá, stačí se jen zmínit, mám i kamarádky. Ozývají se ale ony, jestli žiju, že o sobě nedám vědět, tak jim říkám „dejte mi svatý pokoj, jestli chcete volat, volejte, nebo přijďte“. Neřekla bych, že jsem úplně ztratila zájem o to vídat se s lidmi, ale spíš to moc neřeším. Víc mě potěší, když se ti lidé ozývají sami. A dětičky, když přijdou a dají mi pusu…

Co ti pomáhá vyrovnat se se smrtí dcery a budoucího zetě? Kromě toho, že máš práce až nad hlavu. 

Jak říkám, přátelé. Kolikrát mluvím pořád o tom samém dokola a oni mi nikdy neřeknou, že už mám mlčet, že už to slyšeli stokrát, ale naopak se mnou takovou debatu vedou. Jinak se s tím musím zkrátka vypořádat sama.

Nabídl ti někdo – policie nebo stát – pomoc psychologa?

Ne. Pamatuju si, že nám to navrhovali v Jankových Aktualitách, kde pracoval, ale nevím, kdy to bylo. Kuciakovi i já jsme byli asi dva první měsíce v naprostém šoku. Přesto jsem chodila na protesty, které se tenkrát organizovaly, ale když na to teď vzpomínám, připadá mi to všechno jako nějaký zlý sen. Když se mě lidé ptají, co se dělo půl roku po tom, co se to stalo, říkám nevím, tma. Pomoc psychologa nabízenou Aktualitami.sk jsem ale odmítla, myslím si, že každý si psychohygienu musí udělat sám. Je to určitě prospěšné, jenže pak stejně zůstanu sama s tou bolestí a musím si to umět nějak vykompenzovat.

Čím nebo jak to kompenzuješ?

Cigaretkou. Popovídám si sama se sebou. Když je v televizi nějaká politická debata, potichu nadávám, aby se ode mě děti neučily sprostá slova. Pak se mě ptají, s kým si povídám, a já odpovím, no tady s tím pitomcem, a ony hned chtějí vědět s jakým. Tak jim říkám, že jim to vysvětlím, až budou větší. Někomu to nahlas říct musím. (Smích)

[caption id=“attachment_29889” align=“aligncenter” width=“1160”] Zlata Kušnírová, foto: Eva Kubániová[/caption]

Znala ses s Kuciakovými už předtím? 

Ano, byla jsem na Jožkově oslavě šedesátin. Byli jsme spolu i na dovolené, týden v Gruzii. Docela jsme si sedli. Pozvala jsem je na křtiny mé vnučky, ale nechtěli přijet, protože Martinka s Jankem spolu ještě jen chodili, ještě to nebylo oficiální. Už tenkrát mi Martinka říkala, že si s nimi budu rozumět, že jsou to super lidi. Cítila jsem, že jsme jedna rodina, i když se naše děti ještě nevzaly.

Jakou měla Martina v životě Jana roli?

Z toho, co já vím a jak jsem je vnímala, ji měl neuvěřitelně rád. Kdyby měl tenkrát v Mači na výběr, tak by se určitě obětoval, aby ji zachránil. On jí říkal Martinko, a když jsem se na ni naštvala a oslovila ji Martino, hned mi vyčetl, proč jí tak ošklivě říkám. Často mu radila i v práci, opravovala jeho články. On se pak čertil, že to nebude přepisovat, protože byl spíš analytik, ale ona mu říkala tak mi to nedávej číst a dělej si, co chceš. Kdyby Janko Martinu neměl, možná by nebyl tam, kde byl. Ano, byl šikovný, ale kdyby neměl její podporu, nevím, jestli by došel tak daleko.

Jakou roli měl v životě Martiny Jano?

Řekla bych, že to měli stejně. Připomínal mi mého manžela. Asi je něco na tom, že si děti vybírají partnery podle svých rodičů. Měla víc nápadníků, ale nikdy jí nikdo nebyl dost dobrý, vždycky k nim měla nějaké výhrady. Pak se objevil Jano a bylo ticho. Byl jako můj manžel, kliďas, tichý, rozumný. Když mu Martinka něco řekla, hned šel a udělal to. Přesně jako můj manžel. Já jsem taková hyperaktivní, vždycky jsem na muže křičela, a on v klidu povídá dobře, vždyť už jdu, a mě z toho mohlo trefit, že je tak v klidu. Moje maminka říkala, že Pán Bůh ví, koho dal dohromady, protože kdybychom oba byli jako já, tak bychom se pozabíjeli. Podobně to měli ti dva, Martinka byla po mně a Janko takový klíďo píďo, spokojený. Prostě byl zlatý.

Vyšetřování vraždy odhalilo i temnou stránku Slovenska – korupce u soudu, na policii, u prokurátorů. Vnímala jsi to? Setkala ses osobně s korupcí, s tím, že systém není v pořádku?

Ano. Když se Martinka hlásila na policejní akademii, chtěli po mně pět tisíc eur. 

Za to, že ji přijmou?

Ano. Tenkrát jsem to chtěla napsat na vedení policejního sboru. Ale Martinka mi říkala, že mám radši mlčet, že si udělám ostudu, že za takových okolností už k policii stejně nechce. Pak ji bez zkoušek vzali na archeologii. Ale mě to hrozně iritovalo, štvalo, protože ona by byla úspěšná. Sledovala policejní příběhy, byla by super policajtka.

Chtěla být vyšetřovatelka?

Ano. Ani jsem nevěděla, že dva roky předtím, než se hlásila na akademii, chodila běhat, cvičit. Učila se dobře, ale chtěla mít i kondičku. Moc si tu školu přála. Byla jsem ochotná vzít si půjčku a zaplatit to, protože jsem věřila, že by byla dobrá. Což ale odmítla, že bych pak deset let musela půjčku splácet, prý by se na té škole proto necítila dobře. Takovou korupci jsem ale nikdy předtím nezažila, tady na vsi jsme prostí lidé.

Na žádné jiné škole úplatky nechtěli?

Ne, jen na policejní akademii. Martina se dobře učila, takže ji bez problémů vzali na gympl a potom na archeologii. Upřímně řečeno jsem vůbec nechápala, za co chtějí těch pět tisíc, vždyť je to státní škola. Oni tvrdili, že se jedná o sponzorský dar. Dokonce tady někde mám na to i papír, takže bych měla důkaz. Martinka pak volala z přijímaček, jak je to hrozné a co je tam za grázly a jak jsou oblečení. Jeden se jí přiznal, že měl samé čtyřky na vysvědčení a přijali ho. Povídám jí všechno si zapiš, půjdeme po tom! Ale nechtěla. Po několika letech to přesto vyšlo najevo a děkan té akademie skončil.

[caption id=“attachment_29883” align=“aligncenter” width=“1160”] Zlata Kušnírová, foto: Eva Kubániová[/caption]

Jaké jsi měla pocity, když začali zatýkat soudce?

Velmi dobré, ale asi zatýkají málo a ne dost přísně. Pořád je to zlé. Podívej se na to, jak dopadl náš rozsudek, také si nemyslím, že rozsudek byl vyvážený a spravedlivý. Nejvyšší soud přece řekl, že to ještě není uzavřený případ. O generální prokuratuře ani nemluvím.

Osobně ses seznámila s hlavním vyšetřovatelem vraždy Petrem Juhásem. Jaký jsi z něho měla pocit?

Jestli si to dobře pamatuju, byl to on, kdo nám odevzdal klíče od domu Janka a Martinky. Když odešla policie, odnesli i těla. Matně si vzpomínám, že jsem se ho tenkrát ptala, jestli to bude vyšetřovat on. Nevěděl. Zeptala jsem se ho, jestli má děti. Řekl, že ano. Tak mu povídám, jestli to budete vyšetřovat, budete to vyšetřovat spravedlivě, slíbíte mi to? Odpověděl, že ano. Opravdu klobouk dolů, je to poctivý policajt. Kéž by takových bylo víc. Neměl to ale jednoduché, kolik na něj bylo útoků i ze strany politiků, ze strany SMERu, když se vyšetřování blížilo ke zdárnému konci. 

Jaké jsi měla pocity, když v kauze Očistec zatýkali tehdejší policejní vedení? Když se ukázalo, že byli zkorumpovaní, nespravedliví.

Měla jsem radost. Největší radost je škodolibá radost. Já z toho měla radost, jako kdybych vyhrála ve sportce. Na druhou stranu jsem měla obavy, že je zase pustí. Ale je dobré vidět, že se tím alespoň někdo zaobírá, že se to zase jen nezametá pod koberec. 

Nebyl to spíš šok z toho, v jaké zemi jsi žila?

Byl. Ale nemyslela jsem si, že je to až tak zlé. Sice jsme to s Martinkou a Jankem probírali – ne po telefonu –, ale když přijeli na návštěvu. Byla jsem v šoku, nevěřila jsem, že je to zlo tak velké. Bohužel to vypadá, že se stará garnitura zase vrací zpátky.

Jak vnímáš změny ve společnosti po vraždě? Politické, zatýkání soudců, policistů, SMER prohrál volby, Čaputová je prezidentka?

Ze začátku to bylo takové velké bum, protesty, potom volby. Jenže teď vyhrává opozice, protože se koalice hádá, jsou slabí a opozice z toho profituje. Přece jen mají dvanáct let praxe, to se nezapře, koalice žádnou praxi nemá. Sice tvrdí, že budou říkat pravdu, ale pak člověk vidí, jak moc dávají najevo své interní spory. Společnost se rozdělila, ti zlí jsou teď vnímáni jako ti dobří. O paní prezidentce nemůžu říct nic špatného, myslím, že je to super osoba, ať už jako žena, matka, nebo politička.

Tři policejní prezidenti, kteří po sobě přebírali funkci, byli vyšetřovaní. Nyní jsou dva z nich obvinění – Gašpar a Kovařík, Lučanský spáchal sebevraždu. Současný policejní prezident vypadá, že přišel z úplně jiného prostředí. Vám rodičům Jana a Martiny se omluvil. Jak jsi tu omluvu vnímala?

Byl to šok. Před obědem ho jmenovali a hned po obědě mi volal. Četla jsem o něm, ale nepamatovala jsem si, jak se jmenuje, takže když mi zavolal, povídám: „A vy jste kdo?“ A on, že je policejní prezident, hned jsem zpozorněla. Říkal, že se s námi chce sejít, zda může přijet, řekla jsem mu, že jedeme do Bratislavy, že mu to ulehčíme. Tak jsme se sešli, povídali jsme si. Měla jsem z něj pocit, že je kompetentní, ale zároveň měl takový obyčejný, lidský přístup, na nic si nehrál. Připomínal mi Janka. 

Za co se vám omluvil?

Za to, že policie selhala. Že ty dva neochránili. Řekla jsem mu, že on tam tehdy nebyl, že za to nemůže. Odpověděl, že ale byl u policie. Byl to první člověk, který něco takového udělal. Do té doby se nám nikdo, ani politici, ani policajti neomluvil. A přitom on za to nemůže. 

Jak jsi vnímala samotný proces, kterého ses po celou dobu účastnila? Nakonec padlo zproštění obžaloby pro nedostatek důkazů. O půl roku později Nejvyšší soud rozhodl, že je rozsudek špatný, a případ vrátil zpátky. 

Bylo mi jasné, že u soudu nebylo všechno v pořádku. Velmi mě iritovalo, když nenechali naše obhájce, pana Lipšice nebo pana doktora Kvasnicu, mluvit. Soudci si tam cosi špitali. Myslím, že soudkyni Sabové jakožto šéfce do toho neměli přísedící soudci co mluvit, to jí trochu vytýkám. Rozsudek byla hrůza. Myslela jsem, že z toho zkolabuju, jak jim moc ublížili. Ne nám, ale Jankovi a Martince. Brečeli jsme. A na Donovalech, kde měl Kočner své luxusní chalupy, vypouštěli rachejtle a oslavovali, že Kočnera osvobodili, že nic nevyslepičí, že jsou všichni zachráněni.

Když se četlo rozhodnutí Nejvyššího soudu, seděli jste jako rodiče v první řadě. Rozhodnutí vyhlásili postupně, nebylo z toho hned jasné, že nesouhlasí a případ vracejí zpět. Jaké to byly pocity?

Nejhorší na tom bylo čekání a nejistota, co to je za soudce, kdo jsou členové senátu Nejvyššího soudu. Kočner měl přece spoustu kamarádů, takže nebylo jasné, jestli se nepřikloní na jeho stranu. Nakonec to ale dopadlo výborně a člověku spadl kámen ze srdce, že se už blýská na lepší časy. Myslím si, že to bude mít nějaký efekt, i když situace v našem soudnictví je špatná.

Budeš se účastnit i nového projednávání případu, které začne v následujících měsících?

Ano, chystám se tam.

Na všechna zasedání?

Když budu zdravá a v práci mi to dovolí – a zatím mi vždycky vyšli vstříc –, tak ano, chtěla bych být na každém jednání. Myslím si, že stejně jako nám je nepříjemné se na Kočnera a Zsuzsovou dívat, tak je to podobně nepříjemné i jim. Dívat se jim z očí do očí zvládnu. Pro Martinku a Janka to ustojím, i kdybych tam měla sedět od rána do večera.

Kdybys měla možnost potkat Kočnera osobně, mimo soud, co bys mu řekla?

Neřekla bych mu nic. Mám takový tajný sen, ale Jožko Kuciak s tím nesouhlasí, že by ho on držel, protože je chlap, a já bych ho bila. Něco mu říkat, to je jak házet hrách na stěnu, jeho by se to nijak nedotklo. Škoda slov. On to sice nedělá navenek, ale uvnitř se nám určitě směje, že má peníze a kamarády a že si všechno umí zařídit. Ale kdybych mu nějak „fajně zavalašila“, mohlo by ho to trochu zabolet.

Četla jsi Kočnerovu Threemu?

Všechno ne. Začátek je stejně nejhorší, když tam Martince a Jankovi nadává a říká o nich, kdo ví co. Je to hnusný člověk, hnusný, hnusný, hnusný! 

Jak ho dneska bereš? Myslíš, že Kočner už je odepsaný, nebo má ještě něco v rukávu?

Ještě má své páky, ještě má svoje lidi. Bohužel. Má peníze, a kdo má peníze, má i moc. Kdyby ho naše soudy od peněz odstřihly, tak to by pro něj už bylo horší, to by ztratil své kumpány. Ale dokud má peníze – peníze hýbou světem –, pořád bude mít možnost něco, nějak. Snad ale spravedlnost zvítězí, když teď bude další soud. Nejsem psychiatr, ale připadá mi, že je takový tvrďák, narcis, který bude pořád doufat, až do poslední minuty. Myslím, že by radši zdechnul, než aby se vzdal. A také si myslím, že nikdy neřekne pravdu. To by mě překvapilo. Bylo by to pro nás dobré, kdyby zazpíval, kdo se za tím vším slovenským zlem ještě skrývá. Třeba se to za dvacet let podaří. Možná se už toho nedožiju, ale věřím, že spravedlnost jednou přijde.

Spousta lidí říká, že smrt Jána a Martiny dala slovenské společnosti naději. Existuje ta naděje na lepší, slušnější a spravedlivější Slovensko pořád?

Kdyby ses mě na to zeptala před rokem, v době, kdy začali zavírat soudce a policisty, řekla bych, že ano. Teď si myslím, že je to tak padesát na padesát. 

Myslíš, že lidé na tu vraždu začali pomalu zapomínat?

Ano, určitě ano. Každý si řeší své vlastní problémy. Lidé kvůli covidu přišli o práci, nemají peníze, každý dělá, co může. Myslím, že to ve společnosti už zapadlo.

Jak na Jana a Martinu vzpomínáš? Prohlížíš si fotky?

Ano, prohlížím. V mobilu mám i nějaká alba. Už i ty moje děti vědí, že to jsou Maťa a Jano. Kolikrát tady sedím před televizí a říkám si, jaké jsme spolu zažili hezké chvíle. Martinka byla moc hodné dítě, sice byla hubatá, to měla po mně, a když se sejdou dva kozlové, jinak než hádkou to skončit nemůže. Ale vždycky jsme se za pět minut usmířily, nikdy jsme se na sebe nevydržely zlobit. A Janko, to bylo jedno velké zlatíčko. Pořád chodil a vyzvídal, co je třeba, co má dělat. Když přijedu do Mače a projdu bránou, stále vidím, jak to tam bylo rozkopané a on pracoval i v den svých promocí. Janko byl v jámě a my ji s Martinkou potřebovaly nějak přelézt, ale byla moc široká, tak mi povídá, mami, já ti pomůžu, nechtěla jsem, že to nějak přeskočím, ale nešlo to. Vidím to jako dnes, Janko měl na sobě žluté tričko, v té jámě se ohnul a řekl, stoupněte mi na záda a přejděte to. To by snad neudělal ani můj syn, že by mi nastavil záda. Nechtěla jsem po něm šlapat, takže jsem nakonec do té jámy samozřejmě spadla. Po té vraždě jsem o nich mluvila jako o svých dětech a lidi mi říkali, jak děti, vždyť jde jen o tvou dceru. Ale já ho přijala za svého.