Soudní dvůr Evropské unie v prosinci minulého roku rozhodl, že evidence skutečných majitelů firem nemusí být veřejná. Rozhodl tak na základě dvou žalob, které se týkaly ochrany osobních údajů zapsaných v rejstříku. Jedním ze žalobců byl Patrick Hansen, lucemburský rodák a ředitel soukromé letecké společnosti. Podle OCCRP je možné, že má vazby na ruské podnikatele.
Patrick Hansen, podnikatel pocházející z hlavního města Lucemburku a generální ředitel soukromé letecké společnosti, jež přepravovala významné osobnosti jako třeba současného britského panovníka Karla III. nebo členy belgické královské rodiny, byl do loňského listopadu veřejnosti téměř neznámý. Proslavila ho až žaloba, kterou podal proti lucemburskému obchodnímu rejstříku. Hansen v ní tvrdil, že otevřený přístup ke zmíněnému rejstříku ohrožuje jeho bezpečnost, poněvadž se může kdokoli dozvědět, které společnosti vlastní.
> [infobox heading=“Komplikování boje proti finančním zločinům”]Donedávna měly být informace o skutečných majitelích v zemích EU veřejně přístupné, a to na základě unijní směrnice proti praní špinavých peněz. Ta je podlerozsudku Soudního dvora EUnyní neplatná, neboť se jedná o nepřijatelný zásah do práva na soukromý život a na ochranu osobních údajů. Pomyslnou roznětkou soudního rozhodnutí byly právě dvě žaloby podané v Lucembursku. Členské země EU mají možnost se vůči rozhodnutí soudu odvolat. Rozsudek Soudního dvora EU zatím akceptovalo několik států a své registry uzavřely, jednalo se například o Lucembursko, Irsko a Rakousko. Česká Evidence skutečných majitelů zůstává prozatím dostupná.[/infobox]
Jak ukázalo pátrání OCCRP, Hansen je nebo byl ředitelem či vlastníkem v nejméně 117 společnostech rozesetých v Lucembursku, na Britských Panenských ostrovech, na Belize a v dalších zemích po celém světě. Podle něj jsou všechny jeho podniky v plném souladu s předpisy proti praní špinavých peněz a všechny obdržené půjčky prošly bankami a pečlivou kontrolou. V odpovědi na dotazy OCCRP připustil, že sice provozuje „nadprůměrný počet společností“, ale údajně má nemálo zaměstnanců, kteří mu pomáhají.
Vazby na ruské oligarchy Hansenovy podnikatelské i finanční aktivity ho zároveň spojují se dvěma bohatými ruskými podnikateli z plynárenského byznysu. Jeden z nich hrál klíčovou roli ve výstavbě strategicky důležitého plynovodu Nord Stream 2 a spolu se svým synem půjčil Hansenově společnosti Luxaviation více než dvě miliardy korun, čímž podpořil přerod jeho malé evropské firmy na společnost působící po celém světě.
Tyto peníze přišly na účty Luxaviation prostřednictvím společností se sídlem na Britských Panenských ostrovech a na Kypru. Právě v těchto státech jsou informace o vlastnictví skryty před zraky veřejnosti stejným způsobem, za který bojoval Hansen v Evropské unii.
Jiné firmy, které řídil Hansen a vlastnil Alexej Baženov, bývalý manažer dceřiné společnosti ruského státního energetického koncernu Gazprom, pomáhaly přesouvat miliony mezi Britskými Panenskými ostrovy, Lucemburskem a Spojeným královstvím. Další společnosti vedené Hansenem jsou naopak napojeny na rodinu někdejšího regionálního guvernéra a iráckého podnikatele zapleteného do rozsáhlého korupčního skandálu.
Lucemburský podnikatel strávil několik let tím, že pracoval jako konzultant v Rusku, aby v roce 2008 spoluzaložil již zmíněnou společnost Luxaviation spolu s Nikolajem Bogačevem – bývalým agentem KGB, jenž se po pádu Sovětského svazu stal ropným magnátem. Když se Bogačeva novináři z OCCRP ptali, v jaké souvislosti se jeho jméno objevilo ve vlastnické struktuře Luxaviation, odpověděl, že to nedokáže vysvětlit a že do aktivit společnosti údajně vůbec zapojen není.
Z dokumentů přitom vyplývá, že Bogačev společnost opustil roce 2009, načež se generálním ředitelem v roce 2010 stal Hansen. Pod jeho vedením začal Luxaviation expandovat a koupil řadu evropských konkurentů. Mezi nimi například švýcarskou firmu Execujet, která vyrábí soukromá letadla. V roce 2019 se Hansen v médiích vyjádřil, že jde o veřejnou společnost vlastněnou z „33 % čínskou skupinou Minsheng Investment a zbylých 70 % patří investorům z Lucemburska nebo Belgie“.
Podle informací OCCRP ale byly nákupy této společnosti přinejmenším částečně financovány masivními půjčkami od offshorových společností dalšího ruského investora Alexandra Kolikova.
[embed]https://open.spotify.com/episode/4iPn58irL7Co6yn34FN9eb?si=4e1643cfec9d4398[/embed]
Transparentnost jako morální konstrukt Obhájci stanoviska, že by vlastnické struktury měly být přístupné veřejnosti, tvrdí, že v prostředí utajovaného majetku může vzkvétat korupce, praní špinavých peněz a daňové úniky. Podle Helen Darbishire a její skupiny založené v Madridu, která bojuje za přístup k informacím, ale nejde jenom o korupci: „Veřejný přístup k záznamům o skutečném vlastnictví má více výhod. Pro podnikatele je důležité vědět, s kým obchodují. Občan má zase právo vědět, kdo je konečným majitelem médií nebo zda výrobek, který konzumuje, nevyrábí společnost vlastněná ruským oligarchou.“
Stejný názor sdílí Konrad Duffy, odborník na finanční kriminalitu z německé neziskové organizace Finanzwende. Podle něj je transparentnost také morální otázkou, jelikož „přístup veřejnosti je důležitý proto, aby vymizelo přesvědčení, že existuje právo na anonymní firemní struktury“. Neboli možnost dopouštět se takto beztrestně a bez kontroly korupce či různých podvodných machinací.
Autoři původního textu: Dragana Peco (OCCRP/KRIK), Alina Tsogoeva (OCCRP), Antonio Baquero (OCCRP), Tom Stocks (OCCRP), Luc Caregari (Reporter.lu), Carina Huppertz (Paper Trail Media/Der Spiegel)
