Ženy původem z východní Evropy bývají v Nizozemsku nuceny provozovat prostituci v souvislosti s mezinárodním obchodem s lidmi. Informovala o tom OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project). Způsob, jakým obchodníci s lidmi vydírají ženy k prostituci, ilustruje na případu maďarské rodiny, která několik let nutila šestnáct žen - původem taktéž z Maďarska - k prostituci. Manželský pár, který dívky do Nizozemí přivedl, a jejich komplicové skončil na tři a půl roku za mřížemi.
Nizozemsko v roce 1999 prostituci legalizovalo a od té doby mohou sexuální pracovníci a pracovnice tuto činnost provozovat jako zaměstnanci nebo živnostníci. Příchozí z východní Evropy, nejčastěji ženy, často neznají svá práva a v případech zneužívání či jiných nezákonností se mnohdy bojí kontaktovat úřady. To byl i případ maďarských dívek, které pracovaly pro rodinu B (nizozemský soud pro OCCRP jejich přesnou identitu neuvedl).
Za vytvořením tohoto obchodu stáli manželé Sandor a Erika B. a několik jejich příbuzných. Využívali k tomu kombinaci manipulace a vydírání, a to mimo jiné na základě smyšlených dluhů. Takto ženy donutili prodávat své tělo v nevěstincích nizozemského města Haag. Ženy pak musely většinou přes dvanáct hodin denně stát za výlohami v takzvaných „red light districtech“ a souložit se zákazníky za úplatu.
To, jakým způsobem manželé B. manipulovali s ženami, dokládají soudní záznamy z procesu na příkladu Maďarky jménem Estzer (z důvodu ochrany obětí redakce použila smyšlená jména, pozn. red.).
Estzer musela každý den vyrážet do práce v jednom z legálních center prostituce nizozemského Haagu. Za výlohou vystavovala svoje tělo a lákala potenciální zákazníky. Domů se mohla vrátit až poté, co vydělala 600 eur. Za patnáct minut soulože přitom sazba často činí zhruba 30 eur. Jak uvádí OCCRP, Estzer musela mít každý den sex alespoň s dvaceti muži.
Někdy ji nutili pracovat i šestnáct hodin v kuse. Když přišla domů velmi pozdě, její „patroni“ ji upozornili, že se musí rychle umýt, aby se stihla vyspat a další den mohla brzy vyrazit do práce. Stávalo se, že musela ráno odejít, aniž by se po předchozím pracovním dni zvládla umýt.
Pokud Estzer nevydělala předpokládanou každodenní částku, její „adoptivní rodina“ jí vynadala. Manželé udržovali ženy pod kontrolou díky tomu, že s nimi vytvořili zdánlivě hluboký osobní vztah a zároveň si vymýšleli domnělé dluhy. Většina žen se na členech rodiny B. stala emocionálně závislá a s některými dokonce navázaly intimní vztah. Ti pak na ženy mohli dohlížet nejen při práci, ale i v jejich volném čase.
V pasti psychického teroru Všem šestnácti ženám bylo mezi osmnácti a dvaceti lety. Pocházely z maďarského maloměsta a do Nizozemí odcházely, aby unikly chudobě. Vzhledem k tomu, že je Maďarsko i Nizozemsko součástí Evropské unie, proběhl odchod na Západ bez jakýchkoliv problémů.
Eszter vyrůstala ve stejném městě jako Sandor a Erika B. a v dětství je často navštěvovala. Poté, co dosáhla plnoletosti, jí manželé sdělili, že si může v Nizozemsku vydělat spoustu peněz, podobně jako jiná dívka, které dříve pomohli.
Poněvadž Estzer podle své výpovědi pocházela z velmi chudé rodiny, kde mnohdy „neměli peníze ani na plyn do sporáku“, nabídku manželů B. přijala. Ti jí pak slíbili uhrazení cestovného do Nizozemska, ubytování a práci. Ústní dohoda spočívala i v tom, že až splatí dluh za cestu, bude se moci každý víkend vracet domů a že na ni budou v cizí zemi dohlížet jako na vlastní dceru.
Tři dny po příjezdu do Haagu však manželé Estzer informovali, že jim dluží pět tisíc eur (zhruba 127 tisíc korun) za dopravu. Jak na takovou vysokou částku přišli, přitom není jasné. OCCRP ve své zprávě uvádí, že běžná letenka z Budapešti do Amsterodamu – nejbližšího letiště od Haagu – stojí nanejvýše 200 eur, tedy něco přes pět tisíc korun. Estzer však manželům uvěřila a pár jí sdělil, že si částku může vydělat prostitucí.
Rodina B. pak smyšlený dluh využívala jako záminku k tomu, aby mohla Estzer bez ustání kontrolovat, a to dokonce i v situacích, když souložila s klienty.
Jako prostitutka pracovala celkem dva roky. Z peněz, jež vydělala, neviděla ani euro.
Dívka jménem Anna, kterou manželé Sandor a Erika často prezentovali ostatním dívkám jako příklad jejich zářivé budoucnosti v zemi tulipánů, přijela do Haagu v roce 2010 za doprovodu rodinné známé manželů B. Bylo jí tehdy osmnáct let.
Den po příjezdu už stála za výlohou jednoho z veřejných domů v ulici Doublestraat. Anna pak pracovala každý den až do Vánoc od půl jedenácté ráno do půlnoci. Manželé jí navíc sdělili, že kromě splácení smyšlených dluhů musí živit i ženu, která Annu do Nizozemska doprovázela. Když protestovala, začali ji manželé psychicky vydírat a tvrdit jí, že ji milují jako vlastní dceru.
Anna se několikrát pokusila uprchnout. Nikdy se však neodvážila vrátit do svého rodného města. Sandor s Erikou jí totiž vyhrožovali, že by se místní dozvěděli, jakým způsobem se v Nizozemsku živila.
Podobnému nátlaku a psychickému vydírání podrobila rodina B. i zbylých čtrnáct dívek. Jejich osud není znám, soud se totiž rozhodl zachovat jejich anonymitu. Nejspíše se však vrátily domů nebo dále pracují v sexbyznysu.
Ina Hutová, ředitelka neziskové organizace CoMensha zabývající se obchodem s lidmi v Nizozemsku, druhou eventualitu nevylučuje:
„Někdy ženy nemají možnost vrátit se domů, protože cítí stud za to, jakou prací se živily,“ líčí složitou situaci dívek z Východu, jež zabředly do prostituce.
Příběh Anny a Estzer podle ředitelky není v Nizozemsku vůbec ojedinělý. Ačkoliv je v zemi prostituce již dvacet let legální, stále je na ni často napojen organizovaný zločin. Pasáci navíc přivádějí dívky z východní Evropy a z Afriky a posléze je přinutí k prostituci, aniž by s nimi podepsali pracovní smlouvu, což vyžaduje zákon.
„Některé z žen si mnohdy myslí, že budou pracovat jako modelky nebo servírky, avšak skončí v nevěstincích,“ vysvětluje jejich motivaci k odchodu do Nizozemska Hutová.
Úřady marně hledají řešení Předloňská zpráva tamních úřadů ukazuje, že v Nizozemsku se každoročně stává obětí obchodu s lidmi zhruba šest tisíc osob. Dvě třetiny z nich jsou k prostituci přinuceny pod nátlakem svých „ochránců“. Podle Hutové však reálná čísla „dalece překračují“ oficiální odhady. Skutečná cifra údajně přesahuje více než dvacet tisíc obětí.
Další problém vidí ředitelka neziskové organizace v nezájmu nizozemské společnosti, která si navíc nepřipouští, že k obchodování s lidmi v zemi velmi často dochází. Veřejnost vnímá tento „byznys“ spíše jako druh kriminality, jež se děje v chudobných státech. Opačnou stranou stejné mince je pak skutečnost, že oběti těchto praktik se stydí ozvat.
„Obchodníci s lidmi je velmi často psychicky ovládnou vymyšleným dluhem, který musejí dlouho splácet. Vždy si navíc vybírají ty nejzranitelnější osoby, jež se nacházejí v těžké životní situaci,“ dodává Hutová.
Nizozemským úřadům se problém vykořisťování sexuálních pracovnic ze zahraničí nedaří řešit. Haagská radnice například schválila vyhlášku zakazující provozování prostituce v chudších částech města, kde ženy čelí vyššímu riziku nezákonných pracovních podmínek. Mluvčí radnice ale OCCRP sdělil, že zatím není vůbec jasné, jak chtějí radní zavést vyhlášku v praxi.
Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do klubu Sester a bratrů v triku.
