Už osm let čelí novinář Roberto Saviano každodenní hrozbě smrti za odhalení tajemství neapolské mafie ve své knize Gomora. Je život pod dozorem ochranky cenou, kterou je spisovatel ochoten zaplatit?

Jako mladý spisovatel vyrůstající v Casertě, neapolském předměstí, jsem cítil, jak ve mně roste hněv. Probíhala zde válka o nadvládu mezi dvěma mafiánskými klany a s ní vtrhlo do ulic násilí. Chtěl jsem světu říct, jaká tahle válečná zóna je: rodiny obětí rvoucí si bolestí nad ztrátou blízkého oblečení, pach moči muže, který věděl, že umře a nemohl ovládnout svůj strach, lidé zastřelení na ulici jen proto, že se podobali původně zamýšlené obětí. Poznal jsem se s dělníky v podnicích řízených Camorrou. Poznal jsem se s prostředníky a hlídkami pracujícími pro tento klan. Četl jsem soudní spisy, zpravodajská hlášení, přepisy soudních procesů. Všechny ty příběhy z mého sousedství jsem shromáždil dohromady a vydal knihu s názvem Gomora. A něco z ní uhodilo hřebíček na hlavičku. Z knihy se okamžitě stal bestseller – koupilo si ji tolik lidí, že to Camorra nemohla ignorovat.

Nepříliš dlouho po vydání knihy v roce 2006 někdo nechal ve schránce mojí matky leták. V té době jsem žil v Neapoli, ale ona zůstávala v Casertě. Na letáku byla moje fotogtafie s pistolí u hlavy, doprovozená slovem „odsouzený“. Brzy poté jsem byl pozván, abych pronesl projev na galavečeru k začátku nového školního roku ve městečku Casal di Principe, domově nejmocnějšího klanu Camorry a obce s nejvyšším počtem vražd v Itálii. Při svém vystoupení na jevišti jsem bossy Camorry vyvolal z publika a veřejně je oslovil, na což se místní příliš báli. Řekl jsem jim, že by měli odejít. Tehdejší mluvčí italského parlamentu se večera účastnil se svými bodyguardy. Po skončení akce mi oznámili, že by pro mě bylo příliš nebezpečné jet zpátky do Neapole veřejnou dopravou, a vzali mě s sebou. Následující den místní noviny zavrhli mé výroky jako urážku Camorrových. O pár dní později mě někdo na ulici v Neapoli pronásledoval a nastoupil za mnou do autobusu. Řekl: „Je ti jasný, že za to, co jsi udělal v Casale (Casal di Principe), tě donutí pykat?

Necelý měsíc poté, zatímco jsem se do Neapole vracel z literárního festivalu, na mě na nádraží čekali dva policisté. Během jízdy v obrněném vozidle mi oznámili, že ke mně byli přiděleni pro mou ochranu. Tu zimu se bezpečnostní opatření ohledně mé osoby zdvojnásobila, jelikož se z vězení vynořily zvěsti o tom, že mě Camorra plánuje zabít. Šéf mafie Salvator Cantiello prý při sledování reportáži o mně v televizních zprávách prohlásil: „Mluv dál, protože brzy už nikdy nepromluvíš.“

Posledních osm let všude cestuji se sedmi vycvičenými bodyguardy ve dvou neprůstřelných autech. Bydlím v policejních kasárnách nebo anonymních hotelových pokojích, a jen vzácně strávím víc než pár nocí na stejném místě. Už je to osm let, co jsem jel vlakem, projížděl se na skútru, vyšel si na procházku nebo šel ven na pivo. Všechno je naplánováno na minutu přesně; nic se nesmí ponechat náhodě. Kdybych chtěl udělat něco spontánního, čistě proto, že se na to cítím, bylo by to směšně komplikované.

Po osmi letech pod dozorem ozbrojené ostrahy se smrtelné výhružky na moje konto sotva dostanou do zpráv. Moje jméno je s výrazy smrt nebo vražda spojováno tak často, že to média téměř nezaregistrují. Po všech těch letech pod státní ochranou se skoro cítím vinen za to, že jsem stále naživu.

Tenhle život stojí za hovno – je těžké popsat, jak moc. Existuji mezi čtyřmi stěnami a jedinou alternativou je veřejné vystupování. Buď v Nobelově akademii debatuji na téma svoboda tisku, nebo jsem uvnitř místnosti bez oken v policejních kasárnách. Světlo a tma. Žádný odstín, nic mezi. Někdy se ohlížím zpátky za tím předělem mezi životem před a po Gomoře. Pro všechno existuje před a po, včetně přátelství. Těch, která jsem ztratil, která se vytratila protože lidem přišlo příliš obtížné stát při mně, i těch, která jsem – doufejme – za posledních pár let našel. Ten předěl se týká i míst, která jsem dřív znal, a míst, která jsem se od té doby navštívil. Neapol je pro mě zcela tabu, tu mohu navštívit jen ve svých vzpomínkách. Cestuji po celém světě, skáču ze země do země, jako by svět byla šachovnice, dělám výzkum pro své projekty a hledám každičký rozedraný zbytek svobody.

Zprávy o Charlie Hebdo jsem zaslechl, když jsem pracoval na tomhle článku v New Yorku. Velmi mě to zasáhlo. Neznal jsem editora časopisu Stéphana Charbonniera, ale věděl jsem, že jako já žije pod dozorem ochranky. Znal jsem jeho situaci a rizika, která podstupoval.

Evropa si kvůli střelbě v Paříži znovu uvědomila, že psaní může být nebezpečné. Na to jsme zapomněli. Možná, že Italové nezapomněli, alespoň ne ti z nás, kteří píší o mafii. Momentálně žije kvůli výhružkám od mafie pod policejní ochranou deset italských novinářů. Patří mezi ně i Lirio Abbate, jehož bodyguardi pod jeho autem nalezli bombu po tom, co napsal knihu o bossovi Cosy Nostry Bernardu Provenzanovi. Svoboda slova není právo, které nám bylo poskytnuto na neurčito – pokud ho budeme zanedbávat, zvadne jako rostlina, kterou zapomeneme zalévat.

Zasáhla mě slova Charbonniera z roku 2012: „Nebojím se odplat. Nemám děti ani manželku, nevlastním auto, nemám dluhy. Jakkoli to může znít pompézně, radši bych zemřel vestoje, než abych žil na kolenou.“ Pro mnoho lidí je psaní pouhým zaměstnáním, žádné následky neexistují. Ale to neplatí pro každého.

Kdyby Gomora byla jen další knihou, kterou si přečte pár tisíc lidí, Camorra by si toho ani nevšimla. Důvodem, proč jí tak vadila, bylo to, že jsem pravdu o organizovaném zločinu sdělil tak početnému publiku. Největší strach mají ze světel reflektorů. Jak řekl jeden kajícný boss, camorristi chtějí být VIPL: důležitými osobami na lokální úrovni; chtějí být slavní na svém území, obávaní pro svou vojenskou sílu, ale na celostátní nebo mezinárodní úrovni chtějí zústat anonymní. Odhlaení jejich činů širšímu publiku než tomu lokálnímu bylo zásadním problémem, protože přitahovalo pozornost k jejich ilegálním aktivitám.

Často se mě ptají, proč se mě bojí Camorra, ta velká a mocná kriminální organizace. Vždycky se to snažím uvést na pravou míru: oni se nebojí mě, bojí se mých čtenářů.

Můj život, před a poté

Před. Donekonečna se plahočím ulicemi předměstí, dokud nezachytím závan příběhu. Pak na svě Vespě zběsile křižuji město, abych se na místo činu dostal jako první, abych tělo viděl dřív, než se s ním pohne. Abych tam byl dřív než rodina oběti se svými výkřiky plnými zármutku. Na své Vespě jsem jezdil na místa činu, do soudních síní i do věznic. Šel jsem po stopách boje o dominanci mezi bossy Secondigliana, klanem Di Lauro a skupinou odpadlíků známou jako Španělé – to jméno získali, protože jejich vůdce přesunul operační centrum do Španělska, kde se skrýval. Připadal jsem si jako válečný reportér: dvě až tři vraždy denně, vypalování domovů. Bylo neuvěřitelné, že něco takového se mohlo odehrávat uprostřed Evropy.

Poté. Život s bodyguardy změnil všechno: je nesmírně komplikované pracovat s ozbrojenou eskortou v zádech. Pokud jsem v Itálii, musím si svůj rozvrh naplánovat tři dny dopředu. Žiju v téhle permanentní třídenní smyčce, takže mám pokaždé pocit, že jsem všude pozdě. Cokoliv chci udělat, musím dát ochrance vědět. Oni rozhodnou o způsobu provedení.

Pokud chci cestovat do zahraničí, musím informovat vládní bezpečnostní oddělení s několikatýdenním nebo i měsíčním předstihem, a musím říct, kam přesně jedu a jaký bude můj rozvrh. Kde budu bydlet, jaká místa navštívím, s kým se setkám. Potom musím počkat na povolení k odcestování – abych zjistil, jestli jsem vítaný v zemi, kterou chci navštívit. Když tam jsem, pár dní trvá, než se seznámím s místní policejní eskortou. Na začátku je cítit, že jsem přítěž, břemeno, problém, se kterým se musí počítat, obzvlášť když jde o veřejnou akci.

Nikomu už nevěřím. Bojím se s někým se sblížit a ztratit tak ostražitost. Od lidí vždycky očekávám, že mě zradí. Jde o obvyklou vězeňskou paranoiu.

Jsou zde noví přátelé, nová místa, nové rutiny, ale je zde také nový Roberto Saviano. Okolnosti ho změnily; liší se od toho, kým byl dřív, a od přátel, které tehdy měl. Pravděpodobně je horším čověkem. Více uzavřeným, odtažitým, protože je neustále v defenzivě. A více zaměřený sám na sebe, protože se stal symbolem.

Zhmotnil jsem sen každého spisovatele, sen, který by si většina mých kolegů netroufla snít. Mezinárodní bestseller. Obrovské publikum. Ale všechno ostatní je pryč: šance na normální život, šance na normální vztah. Můj život byl otráven. Dusí mě lži, obvinění, pomluvy, nikdy nekončící kecy. Ke konci jste tím zjizvení.

Od roku 2006 je můj život neustálým hledáním místa, kde bych mohl žít a psát. Bydlel jsem v tolika odlišných domech, tolika odlišných pokojích. Za celou tu dobu jsem nikde nebydlel déle než pár měsíců. Všechny mé pokoje byly malé, některé miniaturní. A každý tmavý. Rád bych měl větší, světlejší pokoj. Chtěl bych balkón, terasu: toužím po terase tak, jako jsem kdysi toužil cestovat. Ale o těhle věcech nerozhoduji a nemůžu si vybrat, kde budu bydlet. Nemůžu chodit obhlížet domy. Dvě neprůstřelná vozidla a sedm bodyguardů nepozorovaný transport neumožňují. Když už jsem našel nějaké místo, kde bych mohl žít, hned jak lidé vypátrali, v jaké ulici a domě bydlím, musel jsem se stěhovat.

Bylo nemožné najít domov v Neapoli. Policisté, kteří mě chránili, se mi přes své známé snažili najít místo k pronájmu. Šlo to hladce, dokud domácí nezjisitla, že to má být pro mě. Jakmile mě uviděli, slýchával jsem jen „Nemůžu, omlouvám se, mám děti“ nebo „Nemůžu, zrovna jsem to místo někomu pronajal.“ A já šel zpátky do kasáren. Pořád si hledám vlastní flek.

Mezitím žiju v těchhle holých, klášterních prostorách, každý můj pohyb pod dohledem.

Moje zavazadla: jedna taška na ponožky, spodky, trička a kalhoty. Jedna na košile a bundy. Jedna s léky, kartáčkem, zubní pastou a nabíječkou na mobil. Jedna na knihy a dokumenty. A laptop. To je vše. To je domov.

Hodně z toho, co jsem za posledních pár let napsal, včetně tohohle, bylo napsáno v hotelových pokojích. V těch nijakých, identických hotelích, kterými jsem začal pohrdat. Tyhle hotelové pokoje jsou tmavé, s okny, jež nelzou otevřít. Navštívil jsem země – někdy místa, kam jsem se vždy chtěl podívat – a vše, co jsem viděl, byl vnitřek hotelového pokoje a silueta města skrz zatmavené sklo neprůstřelného auta. Většina zemí si nedovolí pustit mě na krátkou procházku, ani za doprovodu ochranky, kterou mi přidělí. Obvykle mě po jedné noci přesunou do nového hotelu. Čím více zdánlivě civilizované, klidné a mírumilovné místo to je, čím dál jsem od mafie a čím bezpečněji se tam cítím, tím víc se mnou zacházejí jako s nevybuchlou bombou, která jim kdykoliv může explodovat do obličeje.

V Itálii, zejména v Neapoli, většinou přebývám v policejních kasárnách, kde páchne leštidlo na boty mých spolubydlících, žiju tam s hlučným komentářem fotbalových zápasů v televizi, s jejich mručením, když jsou povoláni do služby nebo když dá soupeř gól; sobota, neděle, úmorné dny. Dny strávené v prázdném velrybím břiše. Můžete slyšet výkřiky zvenku, cítit, jak se lidé pohybují, víte, že je slunečno a začalo jaro. Pamatuju si, že na začátku mého neprůstřelného života jsem se jednu noc vzbudil v kasárnách, byla tma a já nic nepoznával. Neměl jsem tušení, kde jsem. Od té doby se to stalo tolikrát. Když jsem byl naposledy v Neapoli, bydlel jsem v kasárnách, kde dříve byl klášter. Měly terasu, ze které byl vidět oceán. Podařilo se mi vidět úsvit nad nejkrásnějším zálivem na světě.

Lidé se mě často ptají, jestli lituji, že jsem Gomoru napsal. Obvykle se snažím říct správnou věc. Řikám: „Jako muž ano, jako spisovatel ne.“ Ale to není skutečná odpověď. Většinu svých bdělých hodin Gomoru nenávidím. Pohrdám jí. Když jsem na počátku novinářům říkal, že kdybych věděl, co přijde, nikdy bych tu knihu nenapsal, viděl jsem vždy, jak se jejich obličeje protahují. Pokud to byla poslední otázka rozhovoru, odcházel jsem s hořkostí v ústech, s pocitem, že jsem nedostál jejich očekávání. Uvědomil jsem si, že jsem měl říct, že bych to samozřejmě udělal všechno znovu. Že bych to všechno znovu obětoval. Ale uběhlo už tolik času a mám pocit, že jsem si vysloužil právo podělit se o svou lítost a přiznat, že mi chybí doba, kdy jsem byl svobodným člověkem. Jakýkoliv život bych si přál, faktem je, že jsem Gomoru napsal, a platím za to každý den.

Život ve strachu

V březnu 2008, dva roky po vydání Gomory, mafie své výhrůžky vystupňovala. Během historického „maxiprocesu“ známého jako Spartacus – ve kterém bylo 24 členů klanu Casalese souzeno za vraždu, vydírání, korumpování veřejných činitelů a manipulaci voleb – právník dvou bossů Camorry nahlas přečetl dokument, ve kterém se vyhrožovalo mně a dalšímu novináři, Rosariu Capacchionimu, jelikož „jen kvůli naší práci byli tito bossové zatčeni“. Tímhle oznámením klan dal jasně najevo, že pokud budou odsouzeni, stanou se z nás cíle. Oni dva bossové, Antonio Iovine a Francesco Bidognetti, byli na konci dvanáctiletého procesu Spartakus skutečně odsouzeni. Než bylo po všem, oba dva i jejich právník byli obžalování za výhrůžky obsažené v přečteném dokumentu. Když se tento případ minulý rok v listopadu uzavíral, bossové byli obžaloby zproštěni, ale jejich právník, Michele Santonastaso, byl usvědčen z „mafiánských výhrůžek“.

Seděl jsem v neapolské soudní síni, kde byl verdikt vynesen. Byli tu moji bodyguardi, byli tu i ti Rosyho, stejně jako naši právnící a právní tým obžalovaných. Jenom oba bossové u soudu nebyli, ale proces sledovali na videu z vězení. Za námi se shromáždila hradba televizních kamer a novinářů. U soudu bylo jen málo lidí, co jsem znal. Když žijete jako já, tak si každý zvykne vídat vás na dálku, nebo váš život jen sledují na sociálních sítích. Fakt, že dva mafiánští bossové byli osvobozeni, zatímco jejich právník byl odsouzen za zločiny mafie, se mi zdál absurdní. Byl jsem zklamaný, ale nic už mě nepřekvapí. U soudu byli i zahraniční novináři, ale nevím, jestli verdiktu rozuměli. Nemůžu jim to klást za vinu. Santonastaso byl od té doby odsouzen k 11 letům vězení za spolčení s mafií, napomáhání, spoluvinu a křivě svědectví, do médií se to ale téměř nedostalo. Bossům prošel další pokus zastrašit novináře, a tak jsem se cítil přinejlepším rozpolceně. Nicméně tohle bylo první odsouzení takového druhu, a tím pádem také do jisté míry historický moment. Doufám, že tento verdikt může být prvním krokem ke svobodě pro mě a další spisovatele žijící pod dozorem, kteří možná jednoho dne získají své životy zpět.

Lidé se mě často ptají, jestli se bojím, že mě mafie zabije. „Ne,“ říkám, a tím končím. Uvědomuji si, že většina lidí mi nevěří, ale je to skutečně pravda. Opravdu. Bojím se spousty věcí, ale smrt není jednou z nich. Někdy přemýšlím nad bolestí, jaké by to bylo umřít bolestivou smrtí. Ale obecně vzato, ač to může znít překvapivě, nad umíráním zase tak nepřemýšlím.

Jsou tu jiné věci, co mě děsí. Víc než umírání. Bojím se, že můj život se nikdy nevrátí k normálu. Víc než smrti se bojím žít po zbytek svého života tak, jak žiju teď.

Existuje ještě jeden druh strachu, horší než cokoli jiného. Je to strach z diskreditace. Stalo se to každému, kdo byl někdy zabit kvůli něčemu, v co věřil. Stalo se to každému, kdo promluvil o zločinech nebo vyřkl nepříjemnou pravdu. Stalo se to Donu Peppemu Dianovi, knězi, který byl zastřelen v Casal di Principe v roce 1994 za to, že kázal proti mafii a vyhrožoval, že členům Camorry neposkytne svátosti. Po smrti byl terčem kampaně obviňující ho z obscénního chování a napojení na Camorru. Federico Del Prete, odborář zavražděný v Casal di Principe v roce 2002, byl pranýřován za falešná obvinění v den svého pohřbu. Udělali to Giovanni Falconemu, protimafiánskému smírčímu soudci zabitému Cosou Nostrou v roce 1992; udělali to novináři Pippu Favamu. A nějakým způsobem mafiáni vždy naleznou uši ochotné naslouchat špatnostem o mrtvých. Média sotva začnou mluvit o mé smrti, než začnou obíhat ty ohavné pomluvy. Jakmile je ve rvačce zabito dítě, nebo je při mši ubodán kněz, pomluvy začnou bzučet jako mouchy. A kolo se otáčí. Mediální cirkus musí hrát dál.

Nikdy nezapomenu, co řekl bývalý manžel zavražděné ruské investigativní novinářky Anny Politkovské po její smrti: „Takhle je to lepší. Lepší zemřít, než být zdiskreditován. Anna by to nesnesla.“ Bylo mi řečeno, že měli v plánu to na ní nalíčit. Nedlouho předtím, než byla zabita, se jí pokusili unést. Plán zněl zdrogovat ji, natočit s ní pornografické filmy, rozeslat je po světě, zdiskreditovat její kampaň za svobodu informací. To je to, co mě sráží. Strach z toho, že budu také nějak znevážen, že se to připlíží a já nebudu moci bránit sebe ani svou práci. Cítím, že už se to děje, že lidé, kteří říkají: „Lže, opisuje, pošpiňuje nás,“ budou na konci mít větší význam než mé vlastní pátrání, mé vlastní pokusy vyšetřit, jak věci fungují. Jsem neustále obviňován z pokusů získat od mafie peníze, z urážení Neapole, z vymýšlení si. Je to způsob ztišování toho, co říkám já. „Všichni to známe, už se o tom psalo,“ to také říkají. Kdyby řekli, že nic z toho není pravda, věděli bychom, že jsou jen hlásnou troubou mafie. Ale pokud říkají: „Už jsem to všechno slyšeli,“ je to nenápadnější způsob jak mě zdriskreditovat. Ocitám se nejen pod útoky Camorry, ale také pod útoky částí občanské společnosti a dokonce novinářů, kteří jsou zahanbeni tím, že nikdy proti mafii nevystoupili, a jejich mlčení z nich dělá komplice.

Moji blízcí mi říkají, ať si nedělám starosti, že jde jen o závist. Vzhledem k tomu, co už jsem musel přežít, neplatím touhle kritikou zas tak velkou cenu. Byl jsem tak mladý, když jsem Gomoru napsal, že jsem neměl dost času nechat se zkorumpovat a podlehnout, neměl jsem čas přijít o ideály. Neměl jsem ani čas žádat o laskavosti a dlužit někomu. Většina lidí se za nějakou dobu musela nechat koupit, mně se to jednoduše nestalo. A to je neodpustitelné.

Nemůžu si dovolit mrhat časem přemýšlením nad lidmi, kteří na mě chtějí útočit. Kdybych reagoval, jen by to všechno zhoršilo. Jediná věc, kterou můžu udělat, je soustředit se na svou práci, na své publikum, které – do jisté míry víc než má ochranka – mě chrání. To, že mám publikum, garantuje mou svobodu, navzdory všem těm omezením. Moje existence je, koneckonců, privilegovaná. Můj velmi veřejný profil mě vystavuje nelítostné kritice, ale zároveň mě chrání.

Přemýšlím nad obrovským množstvím lidí v Itálii, kteří žijí jako já, pod ozbrojeným dozorem poskytnutým státem: je nás 585. Lidé, jejichž jména nikdo nezná, čelí hrozbám o samotě a bez ochrany každý den svého života. Přemýšlím o lidech, o nichž se vědělo, že jsou v hledáčku mafie, ale přesto žádnou ochranu neměli. Při pomyšlení na oběti v Charlie Hebdo by měl cítit vinu každý, kdo se nesnaží změnit svět. Je snažší říct, že si to ti satirikové na sebe přivolali sami, než se podívat do zrcadla a konfrontovat obrázek vlastní nečinnosti.

Od té doby, co jsem napsal Gomoru, rozumíme mafii lépe a v Itálii byly následné vlády zahanbeny tak, že musely investovat do vyšetřování organizovaného zločinu. Už nemohou předstírat, že nevědí, co se děje, a veřejné mínění je nenechá v klidu. Kdybyste na mě tlačili, řekl bych dokonce, že vnímání tohoto problému se radikálně změnilo. V tom tkví síla literatury faktu, takového druhu knih, jaký jsem chtěl psát. Vyprávět pravdivé příběhy s důsledností novináře a stylem romanopisce.

Často se vracím k jednomu citátu Trumana Capoteho: „Za vyslyšené modlitby se prolije víc slz než za ty nevyslyšené.“ Pokud mám sen, tak ten, že slova mají moc iniciovat změnu. Navzdory všemu, co se mi stalo, byla moje modlitba vyslyšena. Ale stal jsem se někým jiným, než koho jsem si představoval. Tento proces byl bolestivý a těžko jsem se s tím vyrovnával, dokud jsem nepřijal, že nikdo z nás svůj osud řídit nedokáže. Můžeme si jen zvolit, jak hrát roli, která nám byla přidělena.

Původní článek The Guardian přeložil: Jan Indra