Investigace

Daniel Lipšic nás přivítal ve své kanceláři na Specializovaném trestním soudu v Pezinku. Jen pár desítek metrů od jeho kanceláře se nachází soudní místnost, kam během devíti měsíců docházel na projednávání případu vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové jako právní zástupce rodiny Kuciakových. Případ zabitého novináře se ho dotýkal i osobně, protože Marian Kočner, obžalovaný jako objednavatel vraždy, ještě před tímto trestným činem plánoval zavraždit právě Daniela Lipšice. Podle vlastních slov ke Kočnerovi necítí nenávist a myslí si, že podnikatel přecenil svou důležitost. Sice se pohyboval v systému „našich lidí“, ale vždy hrál pouze druhé housle. 

Jak si vzpomínáte na den, kdy jste se dozvěděl o vraždě?

Bylo pondělí. Dostal jsem o tom zprávu od jednoho novináře. Celý den jsme pak v práci nemluvili o ničem jiném. Večer byla na Náměstí SNP v Bratislavě taková tichá vzpomínka. Bylo to na místě, kam se dodnes nosí květiny a kde se zapalují svíčky. Byli tam novináři. Řekl jsem jim, že pokud rodina zavražděného potřebuje právní pomoc, ať jim dají můj kontakt. Druhý den jsem byl na jednání v Trenčíně a volal mi bratr Jána Kuciaka. Setkali jsme se v Nitře. Byla zima, zrovna napadl sníh. Srovnání obou světů, Kočnerova a Kuciakových, mi utkvělo v paměti. Na jedné straně svět prostých, skromných, poctivých lidí, kteří se ze všech sil snažili vychovat ze svých dětí slušné lidi a dali jim všechno. A pak svět luxusu, hodinek, eskorty, jachet a letadel. Není většího rozdílu než mezi těmito dvěma světy. S Kuciakovými jsem mluvil bezprostředně po smrti jejich syna Jána. Nebyla v nich žádná nenávist. Vzpomínám si, jak mi otec Jána Kuciaka řekl, že se nechce mstít, ale jen podívat do očí lidem, kteří stáli za vraždou jeho syna, a zeptat se jich, proč to udělali. 

To bylo ten den, kdy jste se nabídl, že budete rodinu Kuciakových zastupovat?

Byla to moje povinnost, pomoci rodinám Kuciakových a Kušnírových.  

Tušil jste už tehdy, že za vraždami může stát Kočner?

Všichni novináři, se kterými jsem tenkrát mluvil, byli přesvědčeni, že jde o italskou stopu. Zazněla různá prohlášení. Například že Kočner by musel být hloupý, kdyby Jána nechal zabít. Vždyť o něm Kuciak psal. Bylo by zřejmé, že by byl podezřelý. A pak Kočner v jednom interview prohlásil, že by se policie měla věnovat článkům, které Ján Kuciak připravoval, a ne těm, které již publikoval. Tehdy jsem řekl, že nemůžeme nikoho vyloučit, ani Mariana Kočnera. Na první pohled to přesto vypadalo iracionálně. Když se někdo uchýlí k něčemu takovému, velmi riskuje. Do vyšetřování bylo nasazeno maximum sil a prostředků, málokdy se taková vražda objednateli vyplatí. Naopak, většinou je to kontraproduktivní. Je však iluzorní si myslet, že zločinci jednají pouze racionálně. Že vše dobře zváží, pro a proti, že emoce nehrají žádnou roli. Je to iluze. I u nich hrají roli emoce, někdy zkratkovitě, nechají se ovlivnit nenávistí nebo touhou po pomstě.

Věřil jste na začátku, že vražda bude vyšetřena?

Vzhledem k tomu, že na místě činu nebyly nalezeny žádné stopy, bylo pravděpodobné, že čin provedli profesionálové. Jedna z verzí byla, že to udělal člověk najatý z ciziny, který přijel, spáchal čin a odjel. Proto jsem se v prvních dnech obával, že toto vyšetřování nepovede k identifikaci pachatelů.

Vnímal jste, že by v první fázi vyšetřování vraždy, kdy byl policejním prezidentem Tibor Gašpar a Marian Kočner ještě nebyl ve vazbě, existoval nějaký politický tlak na vyšetřovatele?

Zabývali jsme se tím, že ve vyšetřovacím týmu byli lidé, kteří měli blízko k Norbertu Bödörovi. Byl to velký vyšetřovací tým – vyšetřovatelé, analytici, operativci. Nemyslím si, že tam byli proto, aby ovlivňovali vyšetřování, nikdo v té době nevěděl, kam to směřuje. Takový případ ani nebylo možné ovlivnit. Hlavním vyšetřovatelem byl Peter Juhás, který vedl vyšetřování nezávisle a důkladně. Spíše tam měli lidi kvůli informovanosti. Nakonec díky interním informacím Norbert Bödör sám přišel na policii vypovídat. To, že měli informace z nitra, je patrné i z Threemy, kde Kočner komunikuje s Bödörem také o vyšetřování vraždy Jána Kuciaka.

[caption id=“attachment_29911” align=“aligncenter” width=“1160”] Prokurátor Daniel Lipšic, foto: Eva Kubániová[/caption]

Proč si Kočner myslel, že mu to projde?

Podle obžaloby Kočner samozřejmě nebyl v kontaktu s tím, kdo vraždu provedl. Byl v kontaktu pouze s první osobou, která to měla zorganizovat, a tou byla Alena Zsuzsová. Mezi nimi existovala absolutní důvěra, která byla oprávněná. Podle mého názoru měl naprostou jistotu, že Alena Zsuzsová proti němu nikdy svědčit nebude. I kdyby vyšetřování pokročilo a pachatelé vraždy byli identifikováni. Proto si myslel, že na něj nikdy nedojde, že mu to projde.

Svou pozici samozřejmě přecenil. Nikdy nepatřil do první ligy zločinu tzv. bílých límečků. Vždy byl až na druhém místě. Chtěl se dostat na místo první a myslel si, že se mu to podaří, když dělá špinavou práci, různé diskreditační kampaně a tak dále. Samozřejmě že měl kontakty a věděl, jak to řešit přes Bödöra na policii a u soudu přes Jankovskou. To je ostatně patrné i v případě, kdy je pravomocně odsouzen za padělání směnek. Měl to dokonale vymyšlené. Zaprvé informace od policie znal už v době vyšetřování, původně nemělo být trestní stíhání vůbec zahájeno. Měl soudkyni, která o tom rozhodovala, ta dostala od státní tajemnice Jankovské online instrukce, co má dělat, kdy a jak má rozhodnout. Z této komunikace je zřejmé, že když vyšetřování probíhalo, měli od Bödöra informace, že dojde k nějakým invazivním úkonům, takže se na to mohli připravit, nemuseli se tím stresovat. První rozhodnutí civilního soudu bylo rovněž v jejich prospěch. Mohl si tedy myslet, že má tak dobré kontakty, že se mu v zásadě nic nestane.

Řekl jste, že se Kočner chtěl dostat do „vyšší třídy“. Kdo tam patří, koho jste měl na mysli?

Měl jsem na mysli osoby, které – s ohledem na presumpci neviny – nebudu označovat za bílé límečky. Osoby, které měly velký vliv na politiku. Nepřiměřený vliv. Norbert Bödör, Miroslav Výboh, Jozef Brhel, Zoroslav Kollár, podnikatelé tohoto typu a postavení.

Byl Kočner produktem systému, nebo jeho součástí?

Chtěl být jeho součástí. Na komunikaci v Threemě je vidět, že mu šlo především o získání respektu. Chtěl jít do politiky. Byla v tom téměř chorobná touha získat si respekt, možná i moc, kterou podle svého názoru neměl. Samozřejmě byl v systému. Využili ho ke špinavé práci, ale to je v podstatě všechno. Všichni se od něj drželi trochu stranou. Samozřejmě, nějakou součástí tohoto systému byl a uměl by o něm povyprávět spoustu příběhů.

Jak byste tento systém popsal?

Ve veřejné diskusi již zaznělo označení oligarchická demokracie. Čili neúměrný vliv oligarchů na veřejný život, soudnictví, policii a politiku. Tak to fungovalo.

https://www.investigace.cz/jak-se-zmenilo-slovensko-ctyri-roky-po-vrazde/

Marian Kočner ještě před vraždou Jána Kuciaka plánoval i vaši vraždu. Jak podrobně byla naplánována?

Podle toho, co bylo ve spisu, se domnívám, že se jednalo o ranou fázi přípravy. Podle mého názoru vraždu tehdejšího prokurátora Maroše Žilinky a mě považoval za poněkud riskantní. Následně od této myšlenky odstoupil a pak přešel k vraždě Jána Kuciaka. To se pro Kočnera stalo prioritou. V létě 2018, když byl Kočner ve vazbě za padělání směnek, měla přijít čtvrtá objednávka vraždy dalšího prokurátora, Petra Šufliarského.

A ta byla skutečně naplánována?

Ano. Vyšetřovatelům se podařilo zajistit kamerový záznam, na němž je zachycen Szabó pravděpodobně s Marčekem, jak jdou do místa bydliště Petra Šufliarskeho. Ne že by se bezprostředně pokoušeli ho zabít, ale zkoumali terén. Kde a jak žije.

Vypovídá to něco o Kočnerovi jako o člověku? Že si dovolil plánovat vraždu poté, co byl vzatý do vazby?

Určitě ano. Nebyl by první. Nepodceňoval bych ho. Je chytrý, mstivý, není to snadný soupeř. To se projevilo i při slyšeních. Zatím také nerezignoval. Ani bych neřekl, že je zbabělý. Nezačal spolupracovat, mluvit, zatím se drží na uzdě a uvidíme, co bude dál. Rozsudek ve směnkách je v podstatě pravomocný, jeho právníci sice hovoří o tom, že jej lze ještě zvrátit prostřednictvím mimořádných opravných prostředků, ale myslím si, že je to bez reálné šance. Naděje však umírá poslední. Další případy, a zejména vražda Jána Kuciaka, ale mohou Kočnerovu situaci jen zhoršit.

Je to jen spekulace, avšak pokud by se po vraždě Jána Kuciaka v zemi nezměnila společenská atmosféra, nejsem si vůbec jistý, jak by případ směnky dopadl. Zda by vůbec bylo zahájeno trestní stíhání, zda by byl obviněn, protože to měl rozehrané velmi dobře. Jeho plán nebyl bez šance na úspěch.

Myslel si Kočner, že může zastavit své stíhání tím, že zabije státního zástupce?

Možná ano. Zdá se vám to iracionální? Mně také, ale opět, pod určitým tlakem a emocemi nemusel jednat racionálně. Co si myslel, že se stane, když Kuciaka zavraždí?

Že pošle zprávu všem novinářům…

A že se ho novináři budou bát? Ale to je nesmysl. To velmi špatně odhadl. Tím, že byla zavražděna i Martina, to získalo silný emocionální náboj. Byli mladí, měsíc před svatbou. Bylo to zcela přes čáru. Ten příběh byl strašně silný.

Proč vás Kočner tak nenáviděl?

Musíte se zeptat jeho. Nevím. Těmito emocemi ani nenávistí se nezabývám. Ani k němu nenávist necítím.

Napadlo vás někdy, že kdyby nezavraždili Jána a Martinu, mohli by zavraždit vás?

Nepřemýšlím o tom, protože je nemožné o tom přemýšlet. Největší tragédie je to, co se stalo Jánovi a Martině. Mně se naštěstí nestalo nic. O tom, co se mohlo stát, není třeba přemýšlet.

Je pro vás dnes Kočner stále silným protivníkem?

Ne, je pravomocně odsouzen. Jeho osobou se příliš nezabývám. Pokud bude mít zájem spolupracovat, bude jeho zájem o spolupráci vyhodnocen stejně jako u jiných odsouzených.

Má možnost vrátit se k moci?

Ne.

I kdyby se vrátil minulý režim?

Ne. I kdyby se vrátil minulý systém, dokážu si představit všechno možné, ale ne tohle. V případě falešných směnek je pravomocně odsouzen. Navíc další kauzy jako vraždu Jána Kuciaka a přípravy jiných vražd stále řeší soudy. V jeho případě to není možné zvrátit. I když mu jeho právníci budou tvrdit opak, výše trestu se bude spíš zvyšovat. 

Lze nějak stručně popsat stav slovenské justice před vraždou a po ní? Měla vražda přímý dopad na soudnictví?

Určitě ano, ale nemyslím si, že je to lineární vývoj. Po vraždě se postupně objevil velký tlak na očistu společnosti. Zvláště když se po zveřejnění komunikace na Threemě zjistilo, jaké vazby měli různí lidé na soudce a policejní funkcionáře. Zejména v druhé polovině roku 2020 a v celém roce 2021 se rozběhlo stíhání bývalých i současných vysoce postavených osob ve veřejném životě – v soudnictví, policii, politice a v podnikatelském sektoru. Na Slovensku se něco takového za posledních třicet let nestalo. Tím pádem se objevil i obrovský protitlak, pod kterým nyní stále pracujeme. Začalo to zejména na začátku loňského roku a zapojily se do toho i některé státní orgány, například zpravodajská služba.

Víte z hlavy, kolik soudců je stíháno?

Z hlavy to nevím, ale musí jich být víc než deset. Přesné číslo vám ale neřeknu. Snažíme se ukončit vyšetřování z policejních akcí Bouře a Vichřice, aby se první obvinění mohla dostat před soud.

Jak se ten protitlak projevil a proč právě před rokem?

Když se trestní stíhání začalo obracet proti osobám, které v té době zastávaly vysoké funkce, zpravodajská služba tehdy přišla s narativem, že trestní stíhání je zmanipulované a že vyšetřovatelé i státní zástupci nutí obviněné ke spolupráci a ke křivým výpovědím. Na takové dezinformace můžeme jako prokuratura reagovat jen zdrženlivě. Zatím se tento narativ ale příliš neuchytil, i když se o to politická opozice snažila. Naši vyšetřovatelé sice byli inspekční protistranou stíháni a uvězněni, avšak soudním procesem to neskončilo. Právě naopak. Soudy konstatovaly, že šlo o zjevně nezákonnou snahu zpochybnit integritu trestního řízení. Přesto si myslím, že se tyto snahy o diskreditaci odrazily ve veřejném mínění. 

Když lidé soustavně poslouchají, že spolupracující obvinění křivě svědčí a řeknou cokoliv, jen aby získali nějakou výhodu, svým způsobem je to ovlivňuje, i když netvrdím, že veřejnost je teď na straně stíhaných, to ne. Hlavním cílem této kampaně bylo zprůhlednit situaci, což se částečně podařilo. Dnes i mnozí odhodlaní lidé přiznávají pochybnosti, zda to nezašlo příliš daleko. Ptají se, jestli nejsou vyšetřovatelé příliš motivovaní. Snažíme se přitom velmi zodpovědně přistupovat k důkazním materiálům. Nejlepším důkazem toho, že nikdo nikomu nevnucuje, jak a co má vypovídat, je skutečnost, že naši největší kritici jsou na svobodě. Z logiky té kampaně bychom obviněné přece mohli nutit, aby o těch kriticích něco řekli, a my je pak mohli odstranit. To nikdo nedělá.

https://www.investigace.cz/pravnik-zilincik-necekam-revoluci-chci-jen-aby-narod-zmoudrel/

V jakém stavu byla prokuratura, když jste ji převzal?

Úřad speciální prokuratury je prvoinstančním státním zastupitelstvím, v první instanci se zabýváme nejzávažnějšími trestnými činy. Je zde 28 státních zástupců a to je vše. Jsme poměrně malá skupina. Stále máme značný nedostatek státních zástupců a zaměstnanců. Začátkem února proběhlo výběrové řízení, do kterého se sice přihlásilo sedm lidí, ale prošel pouze jeden prokurátor. Generální prokuratura nám zablokovala další kandidáty, už nevím, co si o tom myslet, ale budeme se s tím muset vypořádat. Přihlásili se také zkušení státní zástupci z regionálních (krajských) státních zastupitelství. Důvod, proč nominanti generální prokuratury hlasovali proti nim, mi není znám. V loňském roce k nám přišlo šest špičkových státních zástupců. Největším přínosem této práce je pro mě možnost spolupracovat a konzultovat s těmi nejlepšími státními zástupci v zemi.

Jak vnímáte úniky ze spisů?

Negativně. Problém je v tom, že v případě, kdy je vzneseno obvinění a jedná se o skupinový případ, máte poměrně velký počet obhájců. Obhájci i jejich klienti mají právo pořídit si kopii celého spisu. Co s nimi legálně udělají, a to i se souhlasem klienta, je v zásadě jejich věc. Je těžké omezit úniky ze spisů v situaci, kdy má obhajoba v přípravném řízení legální přístup k celému spisu. A zcela legálně si s ním může dělat, co chce.

Takže úniky informací ze spisů nepocházejí z prokuratury?

To vylučuji.

Jakou roli v tom hrají novináři? Měli by informace ze spisu zveřejňovat?

Dělají svou práci. Novináři samozřejmě nemohou za to, že jim někdo poskytne dokument. Obhajoba jim dokonce takový dokument poskytuje v zásadě legálně. Prostě mají protokol o výslechu, mají k němu legální přístup, a tak dají novináři kopii. Pokud s tím klient souhlasí, v zásadě se nic neporušuje.

Advokáti obviněných pak kritizují média za to, že zveřejňují věci, které mohou zmařit vyšetřování…

Spíše si myslím, že je to v neprospěch orgánů činných v trestním řízení. Když se věci zveřejňují dopředu a příliš brzy, není to dobré ani pro nás, což ale neplatí pro obhajobu.

Měli by tento fakt novináři nějako reflektovat?

Určitě ano. Na druhou stranu lze jejich jednání pochopit. V médiích je konkurence, když to nezveřejním já, udělá to někdo jiný. Tak to chápu já.

Jak můžou úniky zmařit vyšetřování?

Částečně, ale nedělám z toho vědu. Pokud je zveřejněn protokol o výslechu, u kterého byli přítomni všichni obhájci, a mají k němu přístup všichni obvinění, přísně vzato, co se zmaří? Přípravné řízení by mělo být neveřejné, ale všichni spoluobvinění již stejně mají přístup ke spisu a už si ho přečetli.

Zveřejněním výpovědi v médiích můžu na dálku koordinovat někoho, kdo ještě nebyl vyslyšen.

Pokud má obhajoba zájem na koordinaci svědků, nepotřebuje k tomu média. Mají spisy k dispozici sami pro sebe.

[caption id=“attachment_29912” align=“aligncenter” width=“1160”] Prokurátor Daniel Lipšic, foto: Eva Kubániová[/caption]

Jak se slovenská společnost za ty čtyři roky, co uplynuly od vraždy Jána Kuciaka, změnila?

Má to sinusoidní průběh. Po vraždě Jána Kuciaka došlo k velkému tlaku na očistu společnosti. Tato očista naštěstí začala. Druhá strana, tedy lidé spjatí s bývalým systémem, ale nyní vytvořila takový protitlak, že část veřejnosti je zmatená. Někdy si říkám, zda si veřejnost očistu skutečně přeje. Tento boj nebude nikdy úspěšný, pokud se bude jednat pouze o boj nějaké skupinky státních zástupců a vyšetřovatelů. Jiní lidé si řeknou, jen ať něco udělají, ale odsud posud. Nevím, jak to uchopit, ale boj musí být celospolečenský, ne jen části policistů, státních zástupců a soudců. Z dlouhodobého hlediska jinak nebude očista úplná, nová pravidla nebudou fungovat.

Pokud by se vrátil SMER a „starý systém“, jehož byl SMER součástí, ohrozilo by to vaši práci?

K tomu se nechci vyjadřovat, ani k tomu, zda je tento scénář reálný. Politika je podle mých zkušeností velmi dynamická záležitost. Jak v tomto směru situace vypadá dnes, se může za měsíc úplně změnit. Existuje část politického spektra, která by se ráda vrátila ke starým pořádkům. Byli tam lidé, kteří byli nestíhatelní a mohli dělat cokoli. Ti by se rádi vrátili. Aby z toho mohli opět profitovat. Zda se jim to podaří, nevím. Podle mého názoru to, co děláme, děláme dobře. Je to dobrý boj, ale nevím, jestli nakonec uspějeme. Pokud je to však dobrý boj, má smysl ho vést.

Změnila vražda a její vyšetřování váš osobní život?

V některých osobních ohledech pravděpodobně ano. Nebýt této společenské změny a změny po volbách v roce 2020, nebyl bych speciálním prokurátorem. Z tohoto pohledu určitě ano.

Pouze z tohoto pohledu? Nebo také v tom smyslu, že se změnilo Slovensko?

Tuto naději jsem měl už dřív, ještě před tou tragickou událostí. Jsem optimista. Vražda Jána a Martiny společenské změny jistě značně urychlila. Lidé už byli apatičtí, imunní vůči skandálům. Každý měsíc se objevil nový skandál, a nic se nestalo.

Ale to je teď stejné…

Po vraždě lidé říkali, že systém a korupce už byly v tak velkém měřítku, že si někdo klidně dovolil zavraždit nevinný mladý pár, což společnost v žádném případě nechtěla. Proto vražda Jána a Martiny zahájila očistný proces. Nejhorší zjištění pro mě není fakt, že proti nám stojí silní protivníci, kteří neřeknou: ano, chytili jste nás, tak se vzdáme, protože jsme léta pácháli trestnou činnost. Tito lidé chtějí pokračovat dál a nemusejí při tom hrát podle pravidel. My ale podle pravidel hrát musíme. Nejhorší a nejsmutnější pro mě je, že se část orgánů prosazování práva přidala na druhou stranu.

Přidaly se, nebo tam byly vždycky?

To je dobrá otázka. Měly by být s námi, ale pravděpodobně nejsou.

Daniel Lipšic dnes stojí v čele Úřadu speciální prokuratury, oddělení státního zastupitelství, které vede boj proti korupci a organizovanému zločinu. Právě tuto speciální sekci prokuratury založil ještě jako ministr spravedlnosti v roce 2003. V politice se pohyboval mezi lety 2000 až 2012. Kromě ministra spravedlnosti byl i ministrem vnitra. Později pracoval v soukromé advokátní praxi až do voleb 2020. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, titul LL.M. získal na Harvard Law School ve Spojených státech amerických.