Ve slovenské Nitře ten dům všichni znají. Divoký design vily ji odsuzuje buď do béčkových filmů o svobodných zednářích nebo skanzenu podnikatelského baroka. Sídlí tu čtyřicet firem s celkovým základním jměním půl miliardy eur (přes dvanáct a půl miliardy korun). Přestože některé firmy i reálně podnikaly, většina z nich existovala jen na papíře. Zakládal je Romolo Cichero, záhadný Ital, který se většinu života pohyboval na hraně zákonného podnikání. Na Slovensku by si ho pravděpodobně nikdy nikdo nevšiml, kdyby jeho jméno nevyplulo na povrch v souvislosti s obřím skandálem, do kterého je namočená italská tajná služba i mafie.
Byl by to příběh jako z italské komedie, kdyby v něm nefigurovali reální aktéři: pochybní finančníci, zpravodajská služba, organizovaný zločin a křiví policajti. K této kauze přivedl kolegy z italského IRPI skandál italské vlády s odposlouchávacím softwarem Exodus.
Tento špiónský software se skrýval v jinak nevinných aplikacích do mobilních telefonů, které se daly volně najít ke stažení na internetu nebo Google Play. Když si ho někdo nainstaloval, software nejen okamžitě odeslal kopii všech dat z telefonu, ale dokázal i zapnout kameru a mikrofon a odposlouchávat, co se děje v okolí telefonu. Italští prokurátoři si uvědomovali, jak mocný nástroj to může být, proto jeho použití omezili na vyšetřování mafie a terorismu. Program měl být nastavený tak, že před jakoukoliv akcí přečte unikátní výrobní číslo telefonu a ověří, že je na seznamu zařízení, jejichž monitoring nařídil italský soud. Až poté se mohl samotný malware nainstalovat. Praxe ale byla jiná. Kdokoliv si Exodus – byť omylem, stáhnul, na toho donášel.
[caption id=“attachment_20483” align=“aligncenter” width=“1320”]
Mobilní aplikace ukrývající v sobě Exodus, autor: Security Without Borders[/caption]
Jak stát odposlouchával pro mafii To by pořád ještě nemusela být úplná pohroma. Úřady přece mohly software využívat jen v kauzách, které se týkaly mafie nebo terorismu, na server s uloženými daty pak měli mít přístup jen elitní prokurátoři se speciálním pověřením, kteří na daných případech pracovali. A to jen ze speciálně zabezpečených počítačů u nich v kanceláři. Jenže to se také ukázalo jako chiméra.
Jednoho dne se prokurátorovi z italského Beneventa zdálo, že internet funguje ještě pomaleji než obvykle. A tak se jen tak ze zájmu zkusil na chráněný server s citlivými daty přihlásit ze svého mobilu. Povedlo se. Přístup byl chráněný jen jednoduchým uživatelským jménem a heslem.
Prokurátor navíc zjistil, že každý, kdo měl do systému přístup, měl přístup i k datům ostatních uživatelů. Takže kromě citlivých údajů zkopírovaných z telefonů se kdokoliv s přístupem mohl dostat i ke jménům všech prokurátorů a policistů, kteří případy mafie nebo terorismu vyšetřují. Šokovaný prokurátor navíc zjistil, že záhadně zmizela všechna data z jeho vyšetřování a telefony, které sledoval, přestaly odesílat údaje.
Během dalšího zkoumání, jak systém funguje, se zjistilo, že veškerá data posbíraná přes Exodus putují na bežný komerční server do amerického Oregonu, ke kterému mají přístup i neautorizované osoby. To samotné by už stačilo na solidní skandál, kdyby Exodus nevyužívali i italští zpravodajci. Jak přesně ho využívali a kolik lidí takhle sledovali je ale z podstaty věci tajné.
https://www.investigace.cz/ndrangheta-jak-funguje-a-jak-se-dostala-do-ceska/
Pan policajt Exodus si vláda objednala od firmy STM. Ta patří italskému policistovi Vitovi Tignanellimu, celkem uznávanému vyšetřovateli mafie, který ve volných chvílích po službě rád podniká. Samozřejmě ne oficiálně, to policisté nesmí ani v Itálii. Nic mu ale nebrání vlastnit obchodní podíly ve firmách a trochu si k policejnímu platu přivydělat.
Ve firmě STM figuruje oficiálně Tignanelliho manželka, jeho byste přímo v orgánech firmy STM nenašli. Je však uvedený jako hlavní technik. Je považován za špičkového policejního experta na odposlechy a sledování, prokurátoři s ním pracovali rádi. Pracují s ním stále, ale nyní již jako s podezřelým, kterého vyšetřují kvůli podezření ze zneužití pravomoci a korupci.
Nejen ve firmě STM, ale také doma u Tignanelliho byl nalezen rozsáhlý archiv citlivých dokumentů z oficiálních sledování, ke kterým má přístup pouze prokurátor. Další společnost, ve které najdete Tignanelliho jako společníka s obchodním podílem za jeden milion eur, je Sakata s.r.o., která je v likvidaci. A to už jsme na Slovensku. Sakata je jednou z padesáti firem, které sídlí v groteskní budově na břehu Nitry. Její tři majitelé, Vito Tignanelli, Antonio Naso a Graziano Santoro za ní podle údajů v obchodním rejstříku v roce 2011 zaplatili 10 milionů eur. Největší podíl, osm milionů eur, koupil Santoro, lékárník z Consenzy, obchodní společník kalábrijského developera čerstvě odsouzeného na 12 let vězení za spolčování s ´Ndranghetou.
Zbraně, diamanty a nulové daně Sakatu založily dvě americké firmy – EuroFinance Mercantile LLC a EuroMinerals Mercantile LLC, které jsou registrované na adrese celkem nenápadného dřevěného domečku v newyorském Queensu. Jde o firmy Romola Cichera, pochybného italského finančníka, který dost otevřeně inzeroval své slovenské služby pro mezinárodní klientelu na známém čínském portálu Alibaba.
Cichero nabízel zajištění povolení k pobytu na Slovensku, nulové zdanění a virtuální kanceláře, v 90. letech také obchodoval s diamanty. Internetová stránka EuroMinerals sice již několik let neexistuje, ale stále se dá dohledat ve službě web.archive. Zájemci o diamanty podle ní mohli kontaktovat firmy EuroFinance nebo Hermes & Janus. Právě Hermes & Janus tvořily jádro Cicherovy slovenské sítě, která měla cizincům zprostředkovat volný pohyb v Schengenském prostoru a optimalizaci daní. Z usnesení okresního soudu v Nitře, kterým byla zrušena jedna z jeho firem, lze vyčíst, že Romolo Cichero 1. května 2014 zemřel. Společnost Všeobecné obchodní budovy se základním jměním sto milionů eur a se závazky 993 milionů eur (podle údajů Finstatu), proto soud zrušil bez likvidace.
Cichero prožil docela zajímavý život, o kterém koluje více divokých legend než faktů. V sedmdesátých letech minulého století založil vydavatelství Interconair, které vydávalo časopis „Aviazione e Marina“ zaměřený na letectvo a námořnictvo. V té době měl pověst odborníka na zbrojařství a později byl podezřelý z daňových úniků a z obchodování se zbraněmi ze Sovětského svazu. V osmdesátých letech vydavatelství s komplikovanou mezinárodní vlastnickou strukturou definitivně zkrachovalo. Cichero byl také spoluautorem knihy „The Tauris Soviet directory“, která vyšla v roce 1989 a byla jakýmsi seznamem důležitých lidí v Sovětském svazu.
Přístav pro jachty Dnes je jednatelkou, likvidátorem i jediným společníkem v Cicherově firmě Hermes & Janus, Eleonóra Jakubovičová. Vykonávala funkci jednatelky a ve většině případů i likvidátorky ve všech Cicherových firmách na Slovensku. V obchodním rejstříku si uvádí adresu sídla v Nových Zámcích, podle sousedů však žije v nitranském sídle Cicherova půlmiliardového byznysu.
„Bydlí tu, ale chodí se psem na dlouhé procházky, budete muset počkat,“ řekla reportérům ICJK a Investigace.cz starší žena, která zrovna vcházela do jednoho z nedalekých domů. Eleonora Jakubovičová se přibližně po čtyřech hodinách skutečně ukázala se svým psem, vyšla však z vily vybavené bezpečnostními kamerami. „Kdo jste? … notáři?“ Zjevně nervózní jednatelce desítek bohatých firem se viditelně ulevilo, když napodruhé porozuměla, že na ni čekají novináři. „Vždyť napište, co chcete, panu Cicherovi je to už jedno,“ pokoušela se vyhnout rozhovoru, nakonec však odpověděla na několik otázek. Podle ní Cichereo zakládal firmy pro konkrétní investiční projekty, které se někdy povedly, někdy ne. O finančních tocích v jednotlivých společnostech podle vlastních slov nic neví, obchody ve skutečnosti řídil Cichero.
Stomilionové základní jmění měli další dvě Cicherovi společnosti s.r.o. VEO Všeobecné EkOleje a Baku Investments. Sakata patřila se svými 10 miliony eur k chudšímu průměru. Pode informací ICJK a Investigace.cz se od jejího vzniku neprotočilo na slovenských účtech společnosti více než několik set eur. Eleonóra Jakubovičová vysvětlila, že Romolo Cichero při založení firem vždy podepsal prohlášení správce vkladu, na základě kterého soud zapsal základní jmění. Ona sama nikdy nezkoumala, zda jsou Cicherova prohlášení správná. Účetní obdaření špetkou kreativity by dokázali vymyslet mnoho lukrativních možností, které nabízí Cicherovo impérium, bez podrobného přezkoumání jejich účetnictví a bankovních účtů však není možné objektivně zjistit, na co je tento italský džentlmen skutečně používal.
Na firmu Sakata si však Eleonóra Jakubovičová nakonec vzpomněla. Podle ní ji založil pro Italy, kteří chtěli stavět jakýsi přístav pro plachetnice. A právě to byl klíčový kousek puzzle, které skládali reportéři IRPI poté, co v souvislosti s malérem Exodus objevili firmu italského policisty Tignanelliho na Slovensku.
Tichý společník – ´Ndrangheta Sakatu naši kolegové z IRPI našli i v Itálii. Vstoupila jako podílník do společnosti Diamante Blu srl, která získala veřejnou zakázku na vybudování turistického přístavu v Diamante. V roce 2011 získala Sakata 66 procent akcií, které později převedla zpět lékárníku Santorovi. Ten si z nich malou část nechal a zbylých 166 tisíc akcií s nominální hodnotou pět milionů eur (přes 127 milionů korun) vložil do maltského investičního fondu Malta Ipf Sicav Plc. Na oplátku získal záruku pětimilionové investice do přístavu Diamante. Následně, bez jakéhokoliv vysvětlení v dostupných finančních dokumentech, kapitál opět uvolnili a vrátili Santorovi.
Samotná Sakata, která projekt ovládla, je od roku 2016 v likvidaci. Práce na přístavu stojí. Vybudování tohoto přístavu byl původně Santorův nápad. Když v roce 2011 koupili s Tignanellim Sakatu, rozhodli se, že firma, která má v dokumentech napsaný kapitál deset milionů eur, se stane hlavním investorem v konsorciu Diamante Blu, které mělo přístav vybudovat. Těsně před založením Sakaty získal Santoro tichého společníka, který měl být jedním z hybatelů celého projektu. Byl jím Giovanni Battista Lombardo, který se zavázal, že do podniku vloží pět milionů eur (přes 127 milionů korun) a to právě přes nově založenou slovenskou firmu. Lombardo je realitní developer, kterého italští prokurátoři považují za člověka, který má blízko k ´Ndranghetě.
[embed]https://youtu.be/JB3t7zZ5COY[/embed]
O čtyři roky později se Lombardo přihlásil na policii a tvrdil, že mu vyhrožovali. Přiznal se k obchodování s klany ´Ndranghety a dobrovolně vypověděl o investicích firem, ve kterých byl společníkem. Mimo jiné i o pětimilionové investici do přístavu Diamante. Nevěděl, odkud měli peníze pocházet, společník ho ale ujišťoval, že nebude problém je sehnat.
V listopadu 2019 prvoinstanční soud odsoudil Lombarda na 12 let za spravování peněz ´ndranghetistického klanu Belveder Spinello a klanů Crotonese. V rámci tohoto procesu však nevyšetřovali Lombardovu úlohu v přístavu Diamante.
