Rusko investuje miliony rublů do vzdělávacích programů zaměřených na západní děti s ruskými kořeny nebo se zájmem o ruskou kulturu. Cílem těchto kulturních akcí a hrazených pobytů je posílení „ruského světa“, jak řekl Jevgenij Primakov, šéf kremelské státní agentury pro šíření ruské kultury v zahraničí. Věk dětí, na něž ruská propaganda cílí, přitom neustále klesá. Propagandistické programy zasahují i do výuky v ruských mateřských školách. Investigace.cz oslovila ruského pedagoga a psychologa v exilu Dimu Zicera a zeptala se ho, jak chránit děti nejen před prokremelskou propagandou.
[infobox heading=""]Vadim „Dima“ Zicer je ruský pedagog, psycholog a autor vzdělávacích podcastů i mnoha knih zaměřených na vývoj a vzdělávání dětí. Zicer je občanem Izraele, který žil v Rusku. Po začátku války v Ukrajině však emigroval. V Rusku proti němu bylo zahájeno trestní řízení kvůli údajnému šíření nepravdivých informací o ruské armádě.[/infobox]
Narůstá počet mladých Evropanů, ať už s ruskými kořeny, nebo bez nich, kteří podporují ruskou politiku a veřejně se k ní hlásí. Co může současné Rusko nabídnout evropským dětem, které vyrůstaly v prostředí západních demokracií?
Ruská propaganda chytře využívá toho, že pro mladé lidi je důležité mít ideály. Nabízí jim smysl života – něco, na co můžou být hrdí, a jasné pokyny, co dělat a jak se v životě orientovat. Ve starém sovětském seriálu Sedmnáct zastavení jara (příběh tajného agenta sovětské zpravodajské služby během druhé světové války, pozn. red.) je scéna, kde nacista říká sovětskému špionovi, že přestože je Hitlerova prohra nevyhnutelná, za deset let se pro malé děti oba stanou legendou. A legendu je potřeba živit. Přesně to dělá současné Rusko.
Na koho takové legendy ruské propagandy míří?
Především na mladé lidi, kteří jsou ve věku pochybností. Teprve hledají sami sebe a jsou velmi nejistí. Pokud je nikdo nenaučil klást si otázky, hledat odpovědi a kriticky hodnotit informace, snadno se můžou stát obětí manipulace. Když jim někdo nabídne „smysl života“ a tvrdí jim, že díky své ruské nebo slovanské krvi patří k velkému a hrdému národu, můžou tomu snadno podlehnout.
Dá se tato strategie připodobnit třeba k pocitu výjimečnosti, který byl využíván v propagandě Třetí říše?
Ano, přesně tak. Chytrá propaganda vždy míří na děti, protože si její tvůrci dobře uvědomují, že právě u nich má větší šanci zakořenit. Dospělí můžou být vůči manipulaci odolnější díky životním zkušenostem, ale děti jsou mnohem zranitelnější. To se děje ve všech totalitních a fašistických režimech, kde jsou děti formovány k tomu, aby přijaly určité ideologie, které se později stanou základem jejich pohledu na svět.
Jakou roli v tomto procesu hraje rodina? Děti sice často přejímají názory svých rodičů, na druhou stranu v pubertě často revoltují proti dospělým.
Rodina skutečně hraje zásadní roli, má totiž vliv na to, jak dítě vnímá svět. Pokud doma říkáme „prosím“ a „děkuji“, dítě to automaticky přijme a začne používat, aniž bychom mu to museli připomínat. Stejně to funguje i u způsobu komunikace. Pokud doma klademe otázky, diskutujeme a hledáme argumenty, dítě se to naučí a stane se to přirozenou součástí jeho chování. Během prvních sedmi let života jsou pro nás rodiče těmi vůbec nejdůležitějšími osobami. V tomto věku je dítě jako houba a nasává všechny vzory chování.
Pokud si doma vyměňujeme názory a umožníme dítěti nesouhlasit s dospělými, poskytujeme mu silnou obranu proti jakékoli propagandě. Naučí se, že existuje více než jedna odpověď a že pravda není kdejaké tvrzení přijaté bez přemýšlení. Když se pak dítě setká s přesvědčením někoho jiného, bude si klást otázky, zpochybňovat a hledat své vlastní odpovědi. To je v dnešním světě zásadní dovednost. Propaganda nejvíce ovlivňuje mladé lidi, kteří vyrůstají v rodinách, kde není běžné diskutovat, zpochybňovat nebo si vyměňovat názory.
Mluvil jste o „chytré“ kremelské propagandě. Z pohledu dětí tak možná působí, na mě však nijak chytrý dojem nedělá, je přímočará a povrchní. Jak je možné, že mladí lidé, kteří vyrůstali v prostředí evropských hodnot, to nevidí?
To, že propaganda působí přímočaře a povrchně, je ve skutečnosti její velkou předností. Nabízí totiž jednoduché a jasné odpovědi na složité problémy, což je pro mnoho lidí velmi přitažlivé. Evropské vzdělávací systémy, i když jsou kvalitnější než ty ruské, nekladou vždy dostatečný důraz na rozvoj kritického myšlení. A pokud lidé nemají od dětství vytvořený návyk klást si otázky, jsou náchylní přijímat zjednodušená vysvětlení. Propaganda poskytuje snadná řešení a dává smysl světu, který vypadá chaoticky a složitě. Tento mechanismus ovlivňuje nejen děti, ale i dospělé.
Propaganda tedy zneužívá přirozenou lidskou touhu hledat jednodušší odpovědi?
Přesně. Všichni, dokonce i ti nejvzdělanější a nejkritičtější z nás, občas touží po jednoduchých pravdách. Každý z nás si někdy přeje, aby složitost světa nahradily jasné, srozumitelné jistoty. Ruská propaganda nenabízí žádné odpovědi podobné science fiction odkazující na mimozemský život a podobné nesmysly. Jde o jednoduché odpovědi. Definuje například obrovský ruský národ pomocí několika tradičních hodnot. V dnešním světě, v němž se podle ruské propagandy „temnota prohlubuje“, se zastánci Kremlu prezentují jako nositelé světla a pravdy. To je ten velký ideál, na který dnes někteří lidé můžou slyšet.
Tedy nejen děti, ale i dospělí hledají jednoduché odpovědi, a to nejen v Rusku. Problém nastává v okamžiku, kdy jsou tyto odpovědi černobílé, což může naši společnost přiblížit k fašismu. Černobílý svět je pro nás srozumitelnější, přitahuje nás, ale naše lidskost spočívá právě ve schopnosti vnímat složitost a komplexitu.
Jedno z nejhorších děl pro děti, jež bylo kdy napsáno, je z mého pohledu kniha Vladimira Majakovského Co je to zlé a co je to dobré. Majakovskij v ní tvrdí, že existuje jasné dobro a zlo. Pokud se vše ve světě dá rozdělit na dobré a zlé, pak tu máme černobíle jednoduchý svět. Včera jsem zrovna četl příběh lidí, kteří se stěhují ze Západu do Ruska – přesně proto, že chtějí žít v černobílém světě.
Když se lidé stěhují do Ruska natrvalo, mají možnost skutečně tu zemi poznat. Jiná situace nastává, když tam jedou jen na týden, jako tomu bývá v rámci programu „Ahoj Rusko“, hrazeného ruským státem. Rozsah míst a aktivit, kterých se stihnou za tak krátkou dobu účastnit, je omezený. Hraje i tohle ruské propagandě do karet?
Určitě. Aby si člověk něco zapamatoval nebo se ztotožnil s nějakým obsahem, musí zažít silný pozitivní emoční zážitek. U dětí tohle funguje v mnohem větším rozsahu než u dospělých. Určitě jste někdy zažila silné pozitivní emoce a zapamatovala si při tom různé drobnosti, jež zážitek doprovázely.
Jedním z hlavních principů pedagogiky je, že obsah je těsně spjat s formou. Představte si mladého člověka, který stráví týden na táboře v Rusku, kde je skvělá atmosféra, úžasná hudba a noví kamarádi. To je ale pouze forma, v níž se ve skutečnosti schovává fašistický obsah. Pro lidi je vždy forma důležitější než obsah. Když se člověk cítí v nějaké situaci dobře a užívá si ji, mnohem snáze „spolkne“ něco negativního, co se za tou hezkou formou schovává. Musí mít velmi silné vnitřní přesvědčení, aby se postavil tomu, co i přes pozitivní formu začne vnímat jako negativní.
Přesně toho jsem si všimla při psaní o účastnících letošního Světového festivalu mládeže v Soči. Konala se tu například velkolepá úvodní show, z níž měli účastníci podle svých slov husí kůži, slzy v očích. Někteří z nich říkali, že silnější pocity v životě nezažili.
Na tom vidíte, že v Rusku tuto metodu úspěšně používají.
V rámci propagandy se často objevuje motiv druhé světové války a kult hrdinného sovětského vojáka. Jak tento narativ může oslovit mladého člověka z Evropy? Vždyť je to pro něj dávná minulost.
Ne tak úplně. Ruská propaganda uctívá minulost, protože nemůže nabídnout nic současného. Sovětští vojáci bojovali proti zlu, na tom se všichni shodnou. Hlavní rétorika Kremlu zní: „My jsme potomci vítězů, kteří pro nás vyhráli mír. Proto musíme žít jako oni a za náš mír dále bojovat.“ Kdo by se nechtěl cítit jako hrdina?
Kremelské státní instituce mají stále silný vliv na většinu ruských kulturních organizací v zahraničí. Může k šíření propagandy přispívat i to, že neexistují žádné demokratické instituce, jež by mladým lidem v zahraničí (a nejen těm s ruskými kořeny) nabízely neideologickou výuku ruštiny a vizi ruské kultury?
Rozhodně ano. Rusové v exilu, kteří by se mohli v ruské kultuře angažovat, mají obavy z nenávistných projevů. Volí si proto pro své kulturní aktivity jiný jazyk. Je to přirozený důsledek války v Ukrajině a politické situace v Rusku. Myslím, že se to časem změní a vznikne více demokratických ruskojazyčných kulturních iniciativ. Když pak mladí lidé, kteří se zajímají o ruskou kulturu, budou mít na vybranou, rozhodnou se pro demokratické alternativy.
Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender
