Investigace

„Vlastnické bydlení je u nás nejméně dostupné za celou dobu, co se dostupnost sleduje,“ říká Martin Lux ze Sociologického ústavu AV ČR. Podle něj za to mohou i spekulativní nákupy bytů a pomohla by daň z prázdných bytů, která by mohla být i dvacetkrát vyšší než současná daň z nemovitosti. Martin Lux byl vždy angažovaný sociolog, v minulosti argumentoval, proč zrušit postkomunistický regulovaný nájem. S kolegy teď založil platformu NájemPlus, jež má pomoci zlepšit pověst nájemního bydlení.

Problém celé mé generace

V Sociologickém ústavu AV ČR jsem od roku 2000 a tehdy jsme se tomuto tématu věnovali dva, já a kolega Petr Sunega (dodnes spolu sedí v jedné kanceláři, pozn. red.). Celé oddělení vzniklo až mnohem později. K zájmu o bydlení nás přivedlo to, co většinu naší generace, která dospěla v 90. letech – jeho nedostupnost. Mladí lidé tehdy problém se sháněním bydlení často řešili, povídali si o něm. Některé to třeba motivovalo k založení developerských firem.

Chtěl jste být developer?

S Petrem jsme se na takové věci necítili, místo toho jsme si řekli, že tuto problematiku budeme studovat a snažit se zlepšit podmínky tak, aby nabídka byla širší a bydlení dostupnější.

Takže vás k zájmu o bydlení přivedla skutečnost, že jste sám sháněl byt?

Byl to problém celé mé generace, i já jsem mu čelil. Starý administrativní systém, který fungoval za komunismu, kdy se člověk zapsal na nějakou čekací listinu a čekal, až mu bude přidělený státní byt, už nefungoval a ten nový tržní se ještě nevytvořil. Tržní nájem sice existoval, ale dal se uplatnit jen na uvolněné byty, a většina bytů byla nadále pronajímána v režimu regulovaného nájmu. Kvůli tomu bylo tržní nájemné vysoké, násobně vyšší než regulované. Navíc v tržním sektoru prakticky neexistovaly nájemní smlouvy, byla to šedá ekonomika. A koupit byt nebo dům bylo pro běžnou mladou rodinu nemožné, hypotéky teprve začínaly a byly vysoko úročené, vlastnické bydlení bez výrazné pomoci rodičů bylo pro většinu mých vrstevníků nereálné.

Jak jste to vyřešil?

Nejdřív jsme s manželkou bydleli v takových podivných nájmech. Postupně se situace zlepšovala, vzniklo stavební spoření, úvěry z něj měly nižší úrok, proto jsme si mohli pořídit vlastní bydlení. Roli sehrála i výpomoc rodiny.

Co byl podivný nájem?

Bydlíte v bytě, který není ani zkolaudovaný k bydlení, platíte nehorázně vysoké tržní nájemné a nemáte k tomu bytu ani nájemní smlouvu.

Mluvil jste o tom, že za komunismu fungoval systém pořadníků na byty. Pamatuji si, že státní byt se přiděloval dekretem a s těmito dekrety se obchodovalo, prodávaly se a takto se přepouštěly nájmy. Takže ten systém moc nefungoval?

Starým systémem jsem myslel dobu, kdy se stavěla velká sídliště na okrajích měst. S dekrety, které fungovaly jako náhražka nájemní smlouvy, se kšeftovalo, a to i v 90. letech. Bylo to nezákonné, ale dělo se to běžně. Černý trh s byty byl společností vnímán jako přijatelná věc. Protože se i v 90. letech zachovala regulace nájemného a vysoká ochrana těch, kdo dekrety měli, získaly vysoko na ceně. Mnohdy mezi cenou bytu do osobního vlastnictví a cenou dekretu nebyl velký rozdíl. Ti, kdo si ho koupili, později čelili deregulaci nájmu a nevím, jestli na tom nakonec neprodělali.

Kdy vlastně skončily dvě úrovně nájmu neboli situace, kdy někteří platili nízké regulované nájemné a jiní vysoké tržní?

Deregulace byla ukončena v roce 2012, ale regulovaný nájem se od roku 2006 postupně zvyšoval, aby se obě hladiny sblížily. Třeba v Praze byl původně regulovaný nájem třikrát až pětkrát nižší než tržní. Přitom za nízkou cenu bydleli nejen ti, kdo to potřebovali, ale velmi často i bohatí lidé.

Přečtěte si:

S kolegou Petrem Sunegou jste před lety usilovali o to, aby situace, kdy jedni platí nízké nájemné a druzí násobně vyšší, skončila.

Ukázali jsme, že z regulace měli největší zisk příjmově nejsilnější české domácnosti, z rozdílu mezi regulovanou a tržní cenou si nejvíce odnášeli ti nejbohatší. Regulace byla vlastně asociální. Dávala by smysl, pokud by pomáhala chudým, ale ve skutečnosti společenské nerovnosti ještě zvětšovala. Naše zjištění jsme zveřejnili v tehdy každoroční publikaci Sociologického ústavu Standardy bydlení a myslím, že to pomohlo ke zrušení regulace.

Čím to, že regulace nerovnosti zvyšovala?

Vznikla v době komunismu, kdy se byty přidělovaly všem. Lidé pak po roce 1990 měli různé kariéry, byli třeba úspěšní v podnikání, ale dál zůstávali v těch regulovaných bytech. K těm nejlepším bytům se navíc v době komunismu dostávali ti, kdo byli k režimu nejvíce loajální. Stejní lidé pak byli v 90. letech často i velmi úspěšní v byznysu a dalších oblastech. Největší zisk z regulace mimo to měli nájemníci velkých bytů v největších městech, zejména v Praze, a v nich mnohdy bydleli právě ti, kdo měli vyšší příjmy. Za komunismu nebyly rozdíly v příjmech velké, v 90. letech ale narostly a komunistická regulace tak neodpovídala měnící se realitě a začala být asociální.

Takže regulace nájmů se zrušila díky vaší publikaci?

To rozhodně ne, ale byl to jeden z argumentů, proč s regulací nájemného skončit. O deregulaci se rozhodlo v roce 2006, překvapivě za levicové vlády premiéra Jiřího Paroubka. U Evropského soudu pro lidská práva tehdy polský stát prohrál spor s jednou majitelkou restituovaného domu ve Gdyni. Soud rozhodl, že polský stát nízkým regulovaným nájmem, který nestačí ani na údržbu nemovitosti, porušuje práva majitelky. Polsku pak nařídil, aby situaci napravilo, stát měl majitelce také zaplatit odškodné. Zmíněný případ byl precedent a ve Štrasburku tenkrát ležela žaloba českých majitelů, kteří od českého státu také žádali odškodnění. Polský případ měl mediální ohlas, regulované nájemné bylo téma, souviselo s šedou ekonomikou a kšeftováním s dekrety. Novináři psali i o případech, kdy majitelé v zájmu nastavení tržního nájemného používali nelegální praktiky, jak nájemníky vystěhovat, vypnuli elektřinu, přívod vody. Jakmile byl totiž byt prázdný, mohli novému nájemníkovi dát tržní nájem.

Politici se zalekli, že bude stát platit odškodné jako v Polsku, proto se rychle našla politická vůle tuto situaci změnit. Urychleně vznikl deregulační zákon, na kterém jsme se částečně podíleli: připravovali jsme metodiku, jak postupně zvýšit nájemné na jakousi normální tržní úroveň. Postupné zvyšování regulovaného nájemného poté trvalo do roku 2012.

Česká specialita - nájmy na rok

Jsou regulace dvojího typu, první a druhé generace. První je konzervativní, stát řekne, tohle je maximum, přes které jít nesmíte. Tyto formy regulace, jako byla i ta naše do roku 2012, se uplatňovaly v poválečném období, kdy byl velký nedostatek bytů. V 60. letech se od nich na Západě upouštělo jako od příliš rigidních, omezujících vývoj trhu, a byly nahrazovány regulací druhé generace. Tu známe třeba z Německa. Myslím, že tam velmi dobře funguje a přispívá k tomu, že v nájemním bydlení žije velká část Němců. Spočívá v tom, že pronajímatel nemůže žádat vyšší než takzvané místně obvyklé nájemné. To se určuje z mapy nájemného nově uzavřených nájemních smluv. Jde o to, aby pronajímatel nemohl zneužít faktu, že už u něj dlouhodobě bydlíte a nechcete se stěhovat, a žádá po vás víc, než kolik by mohl žádat po novém nájemníkovi. Tato forma regulace se podílí na tom, že nájemní bydlení je alternativou k vlastnímu bydlení.

Existuje u nás nějaká regulace nájemného?

Je podobná jako v Německu, taky používá místně obvyklé nájemné. Mohla by fungovat, pokud by se u nás stejně jako v Německu uzavíraly dlouhodobé nájemní smlouvy. Což se však většinou neděje, uzavírají se smlouvy na jeden rok. To je zásadní rozdíl oproti Německu, kde se na několik výjimek mohou uzavírat jen smlouvy na dobu neurčitou. Nájemník je tím chráněný, výpověď může dostat jen z důvodů uvedených v zákoně.

Jaký je v tomto směru rozdíl mezi smlouvou na neurčito a na rok?

Regulace se v Česku stejně jako v Německu týká probíhajících smluv. Uvedu příklad: kdybych měl smlouvu na pět let a pronajímatel mi chtěl zvednout nájem už druhý rok, může jít maximálně do výše místně obvyklého nájemného. Ale po pěti letech si může dělat, co chce, u nových nájemních smluv není omezeno, jaké nastaví nájemné. Pronajímatel jej může zvýšit třeba na pětinásobek. V Česku se zpravidla uzavírají smlouvy na rok, pro nájemníky to znamená velkou nejistotu, neví, zda s nimi majitel za rok znovu uzavře smlouvu a jak vysoký nájem bude v dalším roce požadovat.

Proč nekopírujeme německou praxi, kde se smlouvy mohou uzavírat jen na dobu neurčitou?

U nás to v této chvíli možné není, protože vystěhování nájemníka v případě oprávněné výpovědi trvá déle než rok. Mám tím namysli vystěhování například v případě, kdy nájemník neplatí nájemné. V Německu nebo v Holandsku je to naopak otázka několika měsíců. Teprve až se urychlí tento proces, je možné přemýšlet i o legislativní úpravě délky nájemních smluv.

Investiční nákupy zvyšují ceny

Takové srovnání nemám. Data o cenách bytů se shánějí poměrně jednoduše, u nájemného je to problém. Vychází se z inzerátů, z toho, za kolik se inzerované byty nabízejí k pronájmu, nikoli z toho, jaký nájem lidé reálně platí. Informace získáváme od brněnského Institutu regionálních informací, prodávají nám je a nemůžeme je šířit dál. Většina těchto výpočtů také nepracuje s příjmy domácností, protože statistiky o nich jsou k dispozici s velkým zpožděním. Namísto toho se pracuje se mzdami, které jsou sice k dispozici rychle, ale nezahrnují příjmy z podnikání a jiné příjmy.

Přečtěte si:

Pletu se, když si myslím, že nájem ukrajuje z rozpočtu české rodiny víc než třeba v Německu?

Nevím, u nájemního bydlení to nedokážu říct, nebylo by to přesné. Pokud jde ale o dostupnost vlastnického bydlení, tady skutečně patříme k zemím s relativně vysokým poměrem takzvaného „price to income“. To číslo říká, kolikanásobek průměrné roční mzdy by bylo zapotřebí ke koupi průměrného bytu. Kolem roku 2002 byl v Česku na koupi bytu potřeba 3,8násobek průměrné roční mzdy, kolem roku 2008 se ceny bytů vyšplhaly na zhruba 5násobek roční mzdy, kolem roku 2015 pak přišel pokles na 3,7násobek, ale v roce 2022 jsme se dostali na více než 6násobek. Vlastnické bydlení tak bylo v roce 2022 nejméně dostupné za celou dobu, co dostupnost bydlení sledujeme.

Co se stalo, prodávající chtějí moc peněz?

To by nestačilo, trh má dvě stránky, nabídku a poptávku. Když bude bydlení moc drahé, lidé ho nekoupí. Nejen u nás, ale i ve světě se poukazuje na to, že roste podíl investičních nákupů. Byty už neslouží jen k tomu, abychom v nich bydleli, měli domov, ale jsou stále více investičním aktivem, na němž chceme vydělávat. Investiční nákupy přispívají k tomu, že jsou ceny bytů tak vysoké. Druhé vysvětlení, které platí především v postkomunistických zemích, ale také třeba ve Španělsku nebo v Irsku, je, že lidé jsou hodně orientovaní na vlastní bydlení, existuje velmi silná společenská norma vlastnit bydlení za každou cenu. Lidé proto nakupují i ve chvíli, kdy to není úplně rozumné, jako třeba nyní. Kdyby v těchto zemích více lidí žilo v nájmu, pomohlo by to cenové výkyvy snížit.

[caption id=“attachment_36856” align=“alignleft” width=“636”] Podíl nájemního bydlení ve státech Evropy. Zdroj: Eurostat, 2023[/caption]

Co jsou investiční nákupy? Někdo koupí víc bytů a pronajímá je?

Klidně jen jeden. Jde o byt, který nepoužívám pro vlastní bydlení, ale jako investici. Nechávám ho prázdný a mám prospěch jen z toho, že jeho cena každý rok stoupne. Nebo ho pronajmu a mám výnosy dva, ze zvyšování ceny a z toho, že dostávám nájem.

Takže jako v případě postkomunistické regulace nájmů doplácejí znovu ti chudší na bohaté? Ti, kteří mají peníze, nakupují investiční byty, a ti, kdo v nich chtějí jen bydlet, kvůli tomu platí víc?

Takhle se to úplně říci nedá, to by byl až ideologický závěr. Jisté však je, že investiční nákupy z posledních let přispěly k tomu, že ceny narostly do takové výše, jakou máme dnes. Pokud investoři kupují zlato, mladým lidem to může být jedno. Pokud ale kupují byty, snižuje to mladým šanci stát se jednou vlastníky svého bydlení.

Kdo jsou velcí investoři?

Když mluvíme o investičních nákupech u nás, většinou myslíme drobné investory. Spousta takzvaných husákových dětí z mé generace dosáhla určitých úspor a nevědí, co s nimi. Cihly jsou u nás brány jako velmi výnosná investice, takže nakoupili právě je. K velkým investorům pak patří třeba švédská společnost Heimstaden, ta má nějakých 43 000 bytů, které kdysi vlastnila OKD. A rovněž česká firma Czech Property Investments, ta vlastní asi 12 000 bytů především na severu Čech, například v Litvínově. Velcí investoři stojí o celé domy nebo alespoň patra domů. Takto se byty daly získat během privatizace, ale dnes jsou k dispozici jen v nové výstavbě, protože vlastnictví bytů ve starších domech je u nás roztříštěné.

Státní voucher na nový byt

Probíhala hned od počátku 90. let, nejdříve se privatizovaly celé domy do rukou společností s ručením omezeným nebo družstev, které nájemníci museli založit. Někdy v polovině devadesátých let vznikla důležitá legislativa, jež umožnila rozdělit dům na jednotlivé byty a privatizovat je samostatně. Spolu s Polskem jsme ale byli mezi postkomunistickými zeměmi výjimkou – všude jinde se privatizovalo na základě zákona, který stanovil, že všichni nájemníci mají právo si byty koupit za zákonem centrálně stanovených podmínek. Ceny byly stanoveny plošně a byly extrémně nízké, někde se byty dokonce předávaly zdarma, nájemníci zaplatili jen poplatky za zápis do katastru. Proto tam privatizace proběhla lusknutím prstu, během jednoho roku nebo dvou let bylo vymalováno, všechno se rozdalo. U nás a v Polsku nájemníci nedostali ze zákona toto automatické právo na koupi a privatizace se nechala na rozhodnutí jednotlivých obcí, na které stát byty převedl. Bylo na nich, zda, kdy a za jakou cenu je budou prodávat.

Proč to u nás neproběhlo podobně?

Nelze jednoznačně říct, proč jsme my a Poláci představovali jediné dvě výjimky a neproběhla u nás privatizace formou „right to buy“, práva na koupi, inspirovaná politikou britské premiérky Margaret Thatcher z 80. let. Teorií je víc, jednou z nich je, že u nás se poměrně hodně bytů restituovalo a navrácení majetku proběhlo před privatizací domů a bytů. Na počátku 90. let se majitelům vrátilo 6 až 7 % bytového fondu, což je rozhodně nejvíc ze všech postkomunistických zemí. Možná bylo těžké tehdy říct, že nájemníci v restituovaných bytech nedostanou nic, zatímco ostatní získají byt do vlastnictví prakticky zadarmo. Třeba v Estonsku také proběhly celkem masivní restituce, vrátila se asi 3 % bytového fondu, ale stát pak formou zákona slíbil, že ti, kdo nemohli zvýhodněné privatizace využít, dostanou přednost při přidělování obecních bytů a můžou využít své privatizační kupóny na jejich koupi. Dlouhá léta se to tam řešilo, protože vše, co se nově postavilo s veřejnou podporou, se přednostně rozdělovalo mezi domácnosti z restituovaných domů.

U nás se zase řešily nerovné podmínky privatizace.

Ano, obce privatizovaly za různé ceny, v různých obdobích, některé hodně, některé skoro vůbec. Probíhalo to chaoticky, rozhodovala náhoda. Třeba na Praze 1 proběhla rozsáhlá privatizace za poměrně nízké ceny, sousední Praha 2 privatizovala daleko méně a za mnohem vyšší ceny. Stačilo bydlet o ulici dál a nájemníci měli úplně jiné podmínky.

Bylo to spravedlivé?

To je těžké posoudit, nemáme data, abychom mohli říct, kdo a kolik na privatizaci vydělal. Nevíme, zda to pomohlo snížit nerovnosti nebo je to naopak zvětšilo.

Kolik bytů zbylo po privatizaci obcím?

V roce 1991 tvořily obecní byty skoro 40 % bytového fondu, v roce 2011 jich bylo 8 % a podle posledního sčítání lidu z roku 2021 jich byla necelá 4 %.

Přečtěte si:

Jak si v tomto ohledu stojíme ve srovnání s jinými zeměmi?

Dlouhou dobu jsme měli vyšší podíl obecního bydlení než ostatní postkomunistické země, teď jsme na tom zhruba stejně. Naopak například ve Vídni je hodně obecních a sociálních bytů. V režimu dostupného nájemního bydlení je tam více než polovina bytů. V Nizozemsku tvoří sociální bydlení asi třetinu bytového fondu. V Německu je většina nájemních bytů v soukromém nájmu, asi 40 %, v obecních bytech naopak bydlí relativně málo domácností. Ve Francii bydlí v nájmu také asi 40 % domácností, polovinu z toho tvoří soukromý nájem a polovinu sociální. Čím více se posouváme na východ, tím nižší je podíl nájemního bydlení. U nás mají obce, jak už bylo řečeno, asi 4 % bytů, kolem 20 % bytů je v soukromém nájmu – 15 % s placením nájemného a 5 % v bezplatném užívání. Pokud by jistoty v soukromém nájmu byly srovnatelné s Německem, myslím, že bychom mohli zaregistrovat i určitou změnu preferencí – ne všechny domácnosti by chtěly jít do vlastního a víc by se jich rozhodlo žít celý život v nájmu.

Proč bych zůstávala v nájmu, kdybych si mohla dovolit vlastní bydlení?

Protože nebudete dávat peníze do mrtvých cihel, ale budete je moci investovat do něčeho jiného, co vás víc baví a přinese vám nakonec třeba i větší zisk. Když se podíváte na posledních deset let, byty a domy vypadají jako skvělá investice. Ale když se podíváte na delší dobu, zas tak skvělé to není. Například v Irsku klesly ceny bytů po roce 2008 na polovinu a dodnes na původní úroveň nevyšplhaly.

Mluvili jsme o tom, že privatizace obecních bytů neproběhla centrálně. Naopak pro privatizaci družstevních bytů jsme ale centrální pravidla měli.

Ano, Klausova vláda v roce 1995 rozhodla, že družstevní byty se budou privatizovat centrálně formou takzvaného transformačního zákona. Družstva musela každému členovi družstva, který o to stál, vyhovět a převést do jeho vlastnictví byt zdarma, pokud splatil zbytek úvěru spojeného s výstavbou domu. Počet družstevních bytů u nás poklesl z nějakých 20 % bytového fondu na dnešní zhruba 3 %.

Kdo může za to, že se nestaví

Právě nedostatečná nabídka bytů je jednou z příčin vysokých cen. Ceny jsou vysoké, a přesto nová bytová výstavba reaguje poměrně pomalu. Je poznamenaná výrazným selháním tržních mechanismů a myslím, že se toto téma začne konečně otevírat. V roce 2007, kdy byla podobná situace jako dnes a ceny bytů za jeden rok vyletěly o 30 %, jsme na toto téma dělali studii. Pozvali jsme ke kulatému stolu developery, stavební firmy, výrobce stavebních materiálů. Měli říct, kdo může za to, že se nestaví, že jsou nedostatky, že ceny prudce letí vzhůru. Upozornili jsme je, že se rozhovor nahrává. Přesto jsme se dozvěděli zajímavé věci, asi to brali tak, že nějací sociologové pány z velkého byznysu neohrozí.

[caption id=“attachment_36458” align=“alignright” width=“300”] Rozhovor vznikl v rámci projektu Komu patří Česko z grantu NFNZ - Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.[/caption]

Co jste z té debaty zjistili?

Bylo to v době, kdy se na cihly čekaly fronty a lidé se přetahovali o izolační vatu. Z rozhovoru bylo třeba krásně vidět, jak si výrobci některých stavebních materiálů velmi dobře uvědomují svou tržní sílu – že mají možnost zavřít sklady a otevřít je, až ceny budou na trojnásobku. Například ve výrobě izolační vaty tehdy existoval oligopol na evropské úrovni, značek bylo víc, ale velkých výrobců jen pět. Ani velkých stavebních firem, které jsou schopné stavět miliardové zakázky, není v Česku mnoho. Jejich zástupci potvrdili, že si vzájemně volají, probírají, kdo z nich jde do tendru pro toho a toho developera. To se nesmí, je to protizákonné. Z výpovědí, které jsme získali u kulatého stolu, bylo vidět, jak trh s novou výstavbou skutečně vypadá, co skrývá. Předali jsme materiál Ministerstvu pro místní rozvoj a to ho předalo antimonopolnímu úřadu. Naše zdroje jsme kryli, nemohli jsme prozradit, kdo se kulatého stolu zúčastnil. I proto se nakonec nic nedělo.

Další problém je, že developeři jsou významnými vlastníky pozemků, mohou dělat strategická rozhodnutí, zachovat si vysoké zisky i při malé bytové výstavbě. O monopolu vlastnictví pozemků na centrální úrovni se mluvit nedá, ale existují lokální monopoly na úrovni jednotlivých obcí. V menších obcích pak volné pozemky, které jsou v územním plánu určené k výstavbě, patří několika bývalým sedláckým rodinám, které je restituovaly a k výstavbě je logicky uvolňují postupně a pomalu.

Byl o vaše zjištění, kdo může za to, že se staví tak málo, zájem?

Tehdy to média moc nezajímalo. Dnes by to bylo asi zajímavější, mluví se o selhání trhu v jiných oblastech, třeba o oligopolních strukturách na trhu s potravinami.

Co dělat pro to, aby volných bytů bylo víc?

Výstavba trvá dlouho, a zejména ve chvíli, kdy polovinu bytů skoupí investoři, se poptávka po vlastním bydlení uspokojuje těžko. Centrální banka může usměrňovat poskytování hypoték a dělá to. Stát by pak měl aktivněji používat daňové nástroje. Dlouhodobě se mluví o výrazném zvýšení daně z nemovitosti.

Vláda Petra Fialy plánuje zvýšení daně z nemovitosti na dvojnásobek. Pomůže to?

Trhu s byty by výrazně pomohlo, kdyby se zdanily ty, které jsou prázdné. Neobydlených bytů, využívaných možná k rekreaci, možná pronajímaných přes Airbnb, každopádně takových, kde nikdo trvale nebydlí, je v Česku asi 860 tisíc. To je obrovské množství, daň u některých z těchto bytů by se mohla zvýšit na deseti i dvacetinásobek. Naopak u trvale obydlených bytů, kde žije vlastník nebo nájemník dlouhodobě, by daň mohla zůstat stejná jako dnes.

Jak zjistit, že byt není trvale obydlený? Piráti na pražském magistrátu například navrhovali, že by kontrolovali spotřebu elektřiny na elektroměrech. Sklidili kritiku nejen za kontroly, ale i za to, že daň z takových nemovitostí chtěli zvýšit.

Možná s tím přišli moc brzy, bylo jim vyčítáno, že chtějí zvyšovat daně lidem, kteří si nemovitost pořídili z už jednou zdaněných peněz. Dneska se úhel pohledu mění, vyšší daň z nemovitosti už není tabu a mluví se o tom, že spekulativní nákupy a držení prázdných bytů je určitým zlem. Existuje spousta zemí, kde mají daně na prázdné byty. Například v kanadském Vancouveru je na úrovni tří procent hodnoty nemovitosti ročně, razantní daň tam vrátila zpátky na trh hodně spekulativně držených bytů. Jak zjišťovat, zda je byt prázdný, bych nechal na obcích, jde o obecní daň, ať si ji hlídají obce. Kontrolovat elektroměr je jedna z cest. My jsme kdysi navrhovali, aby byl za prázdný byt považován ten, kde není nikdo trvale hlášený.

Nedávno jste spolu s kolegy ze Sociologického ústavu založil platformu NájemPlus. Co je jejím cílem?

Jednou z podmínek zvýšení popularity nájemního bydlení je, aby se u nás uzavíraly dlouhodobé nájemní smlouvy. Snažíme se tomu naším projektem pomoci. Umožňujeme pronajímatelům, kteří nabídnou dlouhodobější smlouvy nebo i krátkodobé, ale s opcí na automatické prodlužování smlouvy, když nájemník neporuší pravidla, aby mohli přes webové stránky NájemPlus inzerovat zdarma.

Máte hodně inzerentů?

Zatím na trhu nájemního bydlení převládá poptávka nad nabídkou a majitelé nemají důvod, proč měnit své strategie. Když inzerují přes nás, berou na sebe závazek, že budou dodržovat etický kodex, mimo jiné právě v podobě uzavírání dlouhodobějších smluv. Máme jich už ale několik, kteří souhlasili. Doufáme, že k nim velmi brzy přibude například i společnost Heimstaden. Budeme oslovovat střední a velké pronajímatele, věřím, že za rok za dva by přes nás mohli inzerovat stovky z nich. Doufáme, že platforma ukáže, že i u nás může nájemní bydlení fungovat v západním standardu.

[infobox heading=“Martin Lux”]Martin Lux je vedoucí oddělení Socioekonomie bydlení v Sociologickém ústavu AV ČR. Dlouhodobě se věnuje mezinárodní komparaci a hodnocení nástrojů bytové a sociální politiky, sociálnímu bydlení a ekonomice bydlení. Je členem Komise pro popularizaci vědy AV ČR, členem Advisory Board pro časopisEuropean (International) Journal of Housing Policy,konzultant Ekonomické komise pro Evropu OSN (Economic Commission for Europe UN), členem Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí. Společně s kolegy založil platformu NájemPlus, jež má pomoci zlepšit pověst nájemního bydlení.[/infobox]